výpad dvacátý šestý
mohelnice, mor.třebová, králíky, jeseník
z hanácké placky jsou při jasném počasí vidět nádherné obrazy, zvláště je-li jaro v plném rozpuku.
kam oko dohlédne, rozprostírají se na horizontu pásy horstev, na vrcholcích řady z nich ještě leží sníh.
do těch, které vidíme na západě a severozápadě, zamíříme tentokrát.
(první vsuvka: vzdálené vrcholky hor = britský televizní seriál z prostředí koloniální indie.
proslul zápornou postavou princezny sušily, posléze rituálně upálené - její jméno pak v určitých kruzích sloužilo
jako synonymum pro stav, který máte v ústní dutině po divokém večírku).
po řadě měsíců strávených na moravě se tentokrát naposledy a na skok vracíme do čech. do sousedství klubů, které
jsme popisovali takřka nachlup přesně před rokem. jak víme z bilančního čísla, těší se vesměs dobrému zdraví, až na
letohradský bristol, skandalizovaný nedávnou policejní šťárou.
(druhá vsuvka: to bohužel nelze říci o některých položkách minulého čísla. dva kluby z pěti, které jsme popisovali,
už neexistují. z české klubové mapy si tak můžete odmazat olomoucký spawn - snad na čas, ale praxe nás naučila skepsi,
viz partie o mohelnici - a prostějovský moby dick).
cesta - protože tentokrát se nepohybujeme v jednom regionu, ale po linii, od bodu a do bodu b - vede územím sudet.
odtud jeho jistá specifika, divoká krása, zpustošenost, kterou symbolizují pomníčky padlým z první světové války,
stavěné obvykle na návsích obcí, po kterých se v průběhu let slehla zem. vzhledem k osudům některých klubů nejen
v těchto regionech mi to opět - připadá symbolické.
motorky, vodka, živá hudba
ano, to je přesně to, co v twisteru letí - i přes určité náznaky něčeho vzdáleně podobného jsme na naší pouti do
motorkářské hospody (jak se podnik sám definuje) dosud nezavítali. klub (nazvaný podle obdobně vypečeného podniku
titty twister z tarantinovky od soumraku do úsvitu) musí být pro všechny bikery skutečnou oázou: krb, více či méně
stylová výzdoba na zdech (včetně dekonstruovaného historického motocyklu či instruktážní malůvky napravo od vchodu,
kde motocyklista likviduje svou ženu za pomoci střelné zbraně s nápisem ´až tě omrzí, zbav se jí!´)... do klubu
je navíc možno vjet přímo na mašině - to když právě neprobíhá koncert. na srazu veteránů už v jeho útrobách parkovaly
dokonce i džípy... nad klubem se navíc nacházejí bytové prostory, v nichž můžou složit do spacáku hlavu jak
motorizovaní, tak pěší návštěvníci. možná by ale měli vědět, že hned vedle zkoušejí dvě mladé místní kapely a navíc
se začalo budovat i malé studio, kde bude zhruba za půl roku možno nahrávat i koncerty vystupujících kapel.
proč jinak stylově nepříliš vyhraněný klub (ohlas zde mají revivaly, blues a funky, i deathmetalové festivaly,
které zde pořádají v průměru jednou do měsíce) vychází nejvíc vstříc právě motorkářské komunitě? to je přece zcela
prosté, milý davidsone: mezi motorkáři (tak jako mezi dalšími semknutými a více či méně undergroundově spikleneckými
společenstvími) se ústní podání šíří skutečně jako lavina - klubu tak odpadají starosti se svou propagací a do značné
míry to eliminuje i relativní nevýhodnost polohy uprostřed trojúhelníku tvořeném šumperkem, olomoucí a svitavami - z
každého města je to do mohelnice půlhodinka jízdy. pokud není někde jinde v republice větší sraz, mají v twisteru o
návštěvníky postaráno, protože jich sem pravidelně zavítá dvacítka až třicítka. a ne náhodou bikeři sdílejí s klubem
společný objekt, v němž mají v několika místnostech klubovnu. i letos v létě budou koncerty přemístěny na zastřešené
pódium před klubem, a to i za cenu možných opětovných stížností na hluk stran obyvatelů odlehlé části mohelnice,
nacházející se daleko za dálničním tahem. možná je to risk, ale kdybyste viděli impozantní panoramatickou fotografii
z loňského slavnostního otevření klubu (s velkým úspěchem na něm vystoupili zz top revival), zachycující na parkovišti
před klubem okolo stopadesáti mašin, pochopili byste. a navíc, motorkáři jsou druh hravý, pročež jejich seberealizaci
lépe vyhovuje otevřené prostranství.
pokud jde o historii, v patnáctitisícové mohelnici před červnem 1999 žádný jiný rockový klub nebyl a nejbližším
podobným zařízením býval zábřežský klub ve zdi, který by - pokud by byl dosud naživu - mohl aspirovat na ´nejvertikálnější´
rokáč v republice. a pokud jde o původ objektu, v němž dnes sídlí twister, historické prameny se rozcházejí. vzniknout
měl někdy v 17. století, buď jako zájezdní hostinec nebo modlitebna, pikantní jsou však pověsti o tom, že objekt má
být podsklepen a podzemní chodby odtud mají vést až pod samotné město - zde je dlužno doplnit, že se twister ukrývá
za depem čsad u výpadovky na olomouc. kamil v objektu, který dříve sloužil jako sklad motorů, púvodně dělal správce.
historka, která vypráví o tom, jak došlo k objevu, že všechny klenby v původně značně rozlehlé místnosti byly až
dodatečně vyzděné a tak došlo k jejich vybourání, patří k těm pikantnějším, ale do našeho seriálu ne zcela patří.
nicméně, jejím důsledkem bylo ukončení dosud neúspěšného hledání prostor vhodných pro klub...
polohu twisteru kamil považuje za výhodnou - z města podle jeho zkušeností lidi za muzikou přijdou i přes relativně
vyšší ceny nabízeného sortimentu. zpočátku trochu kolísavá návštěvnost byla počínaje novým rokem k naprosté
spokojenosti vyřešena oficiálním angažováním jirky šmída, kytaristy místních kapel scenery a toto nono, který coby
dramaturg dostal naprosto volnou ruku. klub je běžně otevřen od čtvrtka do soboty, přičemž důraz je kladen na živou
hudbu - rockotéky se na rozdíl od pozitivních zkušeností z jiných klubů neosvědčily, a tak se zde pravidelně jednou
týdně hraje - buď v pátek nebo v sobotu. pokud jde o spolupráci s kluby v okolí, tato funguje, ovšem ne na
profesionální, nýbrž přátelské bázi. osazenstvo twisteru navázalo vztahy s olomouckým spawnem (který to však podle
aktuálních informací údajně už má za sebou - přinejmenším prozatím, a to vzhledem problémům s hygieniky a osa) a
moravskotřebovským duku duku, kde se navíc bylo podívat na zahájení provozu. "na můj vkus a tolik lidí je tam malej
bar. ale jinak je ten klub skvělý," dělí se o své dojmy kamil a naše zvědavost stran zmíněného podniku vzrůstá. má
twister nějaké plány do budoucna? "chceme to ještě dál rozvíjet - chceme dělat šatny pro kapely , všechno za provozu.
jsme na to tady ale vlastně jenom tři - je toho na nás hrozně moc. interiér ještě doděláme tak, aby nebyla bílá místa
- tady každý, kdo přijel na motorce, dostal štětec a půllitr vodky a kreslil co chtěl, takže si nikdo nemohl stěžovat,
že tam je to žlutý a tam zase hnědý."
jakže se to jmenuje onen motorkářský podnik nedaleko naší redakce, v němž jsme nikdy nebyli? motoráj? (bejvávalo -
dnes se jmenuje depo a pokud jsem dobře viděl, inzerovali tam nějaké houseparties... pozn. -rdd-)
ten, který zkouší...
přestože je moravská třebová dvanáctitisícové město, zahrála si s námi vcelku oblíbenou hru na potěmkinovu vesnici.
mohelničtí zpravodajové nelhali, jelikož objekt zvenku skutečně nadále vypadá jako klasické naddimenzované kino časů
minulých - prostě velký šedivý kulturák (tedy až na nepřehlédnutelný a nasvícený poutač nad vchodem, s programem na
aktuální týden). člověk by hádal, že název duku duku je odvozen od sousloví dům kultury, ale uvnitř shledáváme, že by
krutě prohádal. interiér klubu dosud září novotou, skví se promyšleností a i přes jeho ´nerokáčovost´ se v něm
klubozpytec cítí příjemně. majitel klubu vladimír moravec název interpretuje následovně: "moderní muzika pochopitelně
začíná od blues, a to začalo v africe. název duku duku je z řeči nějakého afrického kmene a v překladu to znamená
´ten, který hledá cestu ven´. chtěli jsme udělat takovej ostrůvek, až lidi najdou cestu ven z těch ´prasečin´ všude
kolem nich a dojdou k nám." zde možná nebude od věci malý český bonz - pan šéf (autorita jeho osoby je skutečně
zjevná, avšak veskrze přirozené povahy) je totiž basistou místní bluesové party kaderus blues - viz rubriku
tipy & typy - a jeho muzikantské zanícení se na podobě vysněného klubu odráží obdobně jako to, že v místě platí
za skutečně úspěšného podnikatele. od města odkoupený objekt, postupně devastovaný (v porevoluční době nejprve
fungoval coby biliárová herna), proto mohl být nakonec zachráněn - ovšem díky nemalé (nejen) finanční investici.
současné duku duku ovšem dosud využívá pouze prostoru někdejšího malého kinosálu a předsálí, z něhož se stalo
opravdu rozlehlé barové sezení, jakkoli při projektu stávajících prostor už bylo počítáno s následnou expanzí:
druhou etapou má být rekonstrukce areálu letního kina, nacházejícího se přímo za objektem, kde by se už před
začátkem tohoto léta měly vedle filmových projekcí a zábavných programů odehrávat i koncerty ´největších z největších´.
a třetí fáze? když všechno půjde opavdu dobře - což v podstatě znamená jako dosud -, mohlo by dojít i na velký kinosál,
jehož rozměry jsou vskutku goliášské. ovšem to, co dokázala ´skousnout´ dřevomorka, je pro ne právě lukrativně
situovaný klub zatím opravdu velkým soustem... "živý koncerty výdělečný nejsou a nikdy nebudou. já na klubu
nemusím vydělávat, ale nesmí ani prodělávat, musí to být ekonomicky činný," předestírá vladimír svůj náhled na
věc a přesvědčivě obhajuje nutnost komerčního aspektu provozu klubu, který se projevuje dosud veleúspěšnými
diskotékami a vůbec programem pro všechny. i to byl důvod pro volbu poněkud dosti netradičního interiéru, který
by ´neměl urazit nikoho´. "jednoznačně chceme hrát nadregionální úroveň, to znamená, že chceme zasáhnout svitavy,
litomyšl, lanškroun, mohelnici a podobně. chceme, aby to udržela hlavně kvalita programové skladby, a neštítíme
se ani okrajových žánrů, což znamená, že sem třeba mimo pravidelné rockové pátky, například ve čtvrtky, hodláme
sem tam zařazovat folk, jazz a podobně." a tak zde například v květnu hrála jak laura se svými tygry, tak v regionu
populární svitavský točkolotoč. zde je na místě exkurze do historie místní hudební scény. podobně jako v mohelnici
zde podobné hudební zařízení nikdy nebylo, snad jen s výjimkou ´mládežnického´ klubu - to ovšem mluvíme o době před
zhruba čtvrstoletím - a v současnosti zhruba půlrok fungujícího zappa klubu, který vladimír označuje za pivnici
orientovanou na rockovou muziku, přestože jeho údajně maličké útroby čas od času hostí i nějakou kapelu. paradoxně
tu však (podle pamětníkových slov) někdy na začátku 70. let vzniklo rozsáhlé podhoubí a ´mraky rockovejch kapel´,
což položilo základy značně početné rockové generaci. tato skutečnost se projevuje dodnes: "sem když přijede mišík
(právě on klub otvíral - pozn. -kkl-), tak je to tady nazinkaný, protože přijdou třicátníci až málem padesátníci.
pozvete ale mladou kapelu a čekali byste nápor mladých lidí, jenomže je vidět, že k tomu prostě nejsou vychovaní.
a v tom možná spočívá to, čemu říkám apoštolská práce - předsevzali jsme si, že tu mládež postupně vychováme."
příliš sebevědomé prohlášení? počítejte s námi - k dosud jmenovaným ctnostem duku duku přidejte: 1) prozíravé
strategické tahy - v rámci ´školení mužstva´ jsou ke známějším kapelám přiřazovány místní či přespolní formace,
u kterých se lze nadít doprovodné kohorty kamarádů, kteří mohou najít častější cestu do klubu & dramaturgická
spolupráce se svitavským ok klubem (vy koncerty v sobotu, my v pátek) i litomyšlskou kotelnou (´nepojali jsme
ji jako konkurenční záležitost, dáváme si zprávy o programech, abychom po týdnu nedávali tutéž kapelu´),
2) perfektní servis (nutno vyzdvihnout bezchybně fungující & početný personál), a to jak ve vztahu ke kapele
(opravdu prostorná šatna, profesionální zvukař), tak k návštěvníkům, 3) dokonalé technické vybavení, projevující
se vedle neuvěřitelně kvalitního zvuku také důsledným využíváním možnosti videoprojekce v barové části,
4) taktické vymezení se ve vztahu k městu (nejdřív ukážeme, co umíme, a teprve potom budeme žádat o dotace).
díky všemu shora uvedenému se duku duku zatím daří, a to i přesto, že pan majitel moravskou třebovou vzhledem
k uchřadajícímu průmyslu považuje za umírající město. "i tak tady může vzniknout něco takhle pěknýho," dodává
s odlehčujícím smíchem, jedním dechem líčí, jak upozorňoval starostu, že do klubu jezdí i občané litomyšle
(po tomto prominentním městu prý místní smutně pokukují) a libuje si, jak dobře se mu spolupracuje s regionálními
médii i městským informačním centrem na propagaci klubu. možná i díky ní prý začínají jezdit také od ústí nad
orlicí, kteroužto oblast nám vykresluje coby bigbítový úhor. odhodlaně nastiňuje, že každý měsíc je třeba úroveň
programu stupňovat - jen tak je šance na přežití. taktiky však není nazbyt: přes léto nejspíš budou v klubu hrát
prim diskotéky, nebož konkurence festivalů se nadále jeví býti enormní. od září by se však zase mělo jet naplno
- dlužno zdůraznit, že pokud jsme na svých cestách byli občas nuceni položit objektivní rovnítko mezi proklamovanou
stylovou všežravost některých klubů a vypočítavost, případ duku duku to rozhodně není. v tomto případě jde zkrátka
o nevyhnutelnost, o bytí a nebytí - tedy pokud tahle klubová fata morgána má plnit to, co si předsevzala, to
znamená propagovat kvalitní, plus minus rockovou muziku. "musíte nám držet palce, aby to vycházelo - když za půl
roku na našem programu uvidíte každý pátek živou kapelu, tak se daří dobře," loučí se s námi vladimír. budeme.
třeba si jednou společně užijeme koncert but ve velkém sále. anebo majitelem vysněného maceo parkera s ´celou
jeho show´ - odvážným by štestí přece jen mohlo občas přát...
dům na nároží, svítí, září
z králík to střihneme zadem. vesnice kolem silnice jsou čím dál řidší, v přímé úměře k tomu, jak
se zvedají kopce a jak čím dál víc svírají komunikaci. na těch nejvyšších je ještě sníh, tak, jak to popisujeme v
úvodu. v nestřeženém okamžiku se na kopci vyloupnou vrtule větrných elektráren a zmýlená neplatí. jeseníky, here
i come!
to důležité hledejme ovšem za kopcem, pár kilometrů za městem, odříznutým horami od okolí ze
všech stran "jeseník je takovej trojúhelník, zapadlej do údolí a z každýho rohu vede nějaká cesta. do polska,
jedna přes sedlo do šumperka a přes druhý skrz hanušovice na prahu," slyšíme později. bývávaly časy - a není
to tak dávno, co skončily - že člověk za předmětem svého zájmu nemusel vystrčit paty z města. ale katovnu, městské
zařízení (o bigbíty se tu staral muž přezdívaný helmut, člen místní význačné skupiny naarden), zdaleka nezasvěcené
jenom muzice, stihl osud ne nepodobný plzeňské lampě. město vypsalo výběrové řízení. utkala se parta místních
muzikantů a majitel jedné lepší restaurace kdesi v jeseníku, ten oslnil patřičně okouřenými nájmy a zvítězil.
jenže při první návštěvě hygienika byla katovna ´shledána lehkou´ a její majitel teď "nemá ani klub, ani prachy,
takže čeká...". stejně jako na rekonstrukci zahrádky v podniku u dvou štírů, kde se shromažďují služebně starší
jeseničtí rockeři z byvšího baru malíček a kde by po zvelebení tohoto prostoru měly probíhat bigbítky. nyní je
třeba nasednout do přibližovadla a popojet pár kilometrů směrem k šumperku, do obce adolfovice.
titulek, uloupený z prastaré mišíkovy písničky, osobě znalé věci mírně ozřejmuje původní
poslání objektu a navíc usazuje klub biograf 33 do prostoru. silnice na šumperk kolem něj vytváří lehký oblouk,
takže to vypadá, jako by dům, v němž klub sídlí, byl opravdu rohový. jedete-li od jeseníka, nemůžete si jej splést
- podle črt na zdi je zjevné, jakému účelu slouží (a provozovatelé ani nemusí vyhazovat peníze za svítící reklamu,
jako v litomyšli). před klubem je malý plácek s cca dvěma stoly; biografovští věrní sedí před domem a u nápojů
pozorují cvrkot. mezi nimi pobíhá pes, krk ovázaný šátkem, takový malý psí axl rose.
obřadiště je vlevo, hned za dveřmi, a charakter bývalého kinosálu mu samozřejmě zůstal doposud,
tak, jak jsme to - v podstatně rozměrnějším provedení - znali třeba z teplického knaku. důvtipnými se jeví
kanapátka po stranách pódia, v pokročilé noční hodině jistě velmi přitažlivá. chodba spojující vchod a sál s
ostatními prostorami ústí do malého separé; až by v popmuzeu někdy dělali strašidelný zámek, mohli by místnost
vzít z fleku a přesadit k nám do besední. kdo se nechce nervovat pohledem na rozzářeného velkého karla (na obal
lp to vám byl dobrý rok mu kdosi přimaloval decentního bíbra), uhne v půli cesty vpravo. stejně jako jeseníky
svírají místní vozovky, sevře jej z jedné strany zeď a z druhé bar. je-li návštěvník zároveň muzikant a při
výkonu svého povolání neb koníčka se prostřednictvím baru znaví, postupuje za něj směrem vlevo a do vyšších pater
domu, nebož provozovatelům klubu patří celá budova a tato skutečnost jim nad ním umožnila zřídit ubytovnu. když
den poté směřujeme ráno do šumeperka, vidíme některé hrdiny předchozího večera směřovat z biografu do přilehlé
samoobsluhy za účelem osvěžení se.
obecně biograf působí jako syrový, sympatický mišmaš nápadů, co s prostorou zrpovna udělat.
"přišel člověk, řekl nápad, další dva mu na to kývli, nebo mu na nekývli a pak přišli a bylo to hotový..." no
vida.
myšlenka zřídit si takovouto prostoru vznikla daleko od priessnitzova památníku, v německu.
cestou domů z tripu po evropě se dnešní dramaturg míra pihík s kamarádem stavěli na festivalu na nürburgringu
a atmosféra, kterou tam okusili, je nakopla. v adolfovicích našli budovu kina (číslovka 33 v názvu upozorňuje
na letopočet jeho založení), které dva roky nefungovalo, vyházeli dřevotřísková obložení a fotografie stars
české kinematografie z bývalé pokladny a v zimě loňského roku otvírali. zpočátku jeli jako čerti a mirek soudí,
"že jsme ty lidi rozmlsali. my jsme dělali deset kapel měsíčně." klub nestál a nestojí jenom na kapelách, v
souladu s názvem a původním posláním prostory bývají na programu filmy i divadla - náš zpravodaj obzvlášž rád
vzpomíná na teatr novogo fronta. co se hudby týče, inklinuje k ´poctivýmu českýmu undergroundu´, při bližší
specifikaci termínu se shodneme na hudbě ze stáje indies a podobných chvályhodných firem. ohlížet se musí na
kolegu zpoza baru, který je přeci jen založen poněkud materiálněji a výsledná podoba dramaturgie je výsledkem
jakéhosi konsenzu mezi jejich protichůdnými názory, co a za kolik.
jednoho logicky napadne, jestli biograf nehandicapuje jeho poloha pár kilometrů za městem,
podle mirka to ovšem při kupní síle klientely vyjde úplně nastejno, jako kdyby klub sídlil přímo v jeseníku.
ten večer do biografu, pravda, příliš lidí nepřijde, na druhou stranu ovšem přítomní půžsobí
dojmem soudržné klientely. když se s postřehem svěřuji při sáhodlouhé konferenci bubeníkovi priessnitzu
p.kolompárovi, potvrzuje mi to. "tady zná každej každýho." poměr sil bar - sál je víceméně vyrovnaný, což platí
i pro výpravu, protože zatímco její fotografická sekce uváže koně u barpultu, aby to pro oblíbený hořký likér
neměla daleko, psací sekce spíše zevluje v sále. přináší jí to řadu milých překvapení. že se mi budou líbit
táborské černé mosty, jsem předpokládal, konečně má schopnost skočit na špek každému, kdo hraje - a zručně -
butterfielda a allman brothers je značná, ale že v řadách bandu najdu pozůstatky svého oblíbeného santana
revivalu, to jsem netušil ani v nejmenším. ale naprostou pumu vypustil ostravský robson. ze starých marlbor
(soutěž marlboro rock-in, prosím), jsem je měl zafixovány trochu jinak; ale tady řádila omlazená, strhující,
nadupaná parta výborných muzikantů s důvtipným repertoárem, trochu hard, trochu funky... chvíli poté jsem,
rozjet shlédnutým, hučel na baru do šéfa jednoho ostravských klubů (viz níže), že v tomto případě bych se
nebavil o tom, zdali ano, nebo ne, ale s kterým firemním hlavounem se bavit. myslel jsem to vážně.
mimochodem: večer připomínal stran ještě nenavštívených klubů trochu jaltskou konferenci.
v opavské kapele kopretina drhnul kytaru jeden z pohlavárů místního klubu jam (čtěte příště) a o provozovateli
ostravského baru krokodýlí vocas jsem se zmínil. ono se řekne klub poblíž odlehlého města ztraceného uprostřed
hor - a kolik důležitých figur v něm za večer potkáte...
a až by vás v těch místech přepadla priessnitzovská otázka ´kam se podějem, ó kam?´
mohu vám nabídbnout odpověď. do domu na nároží.
radek diestler & marek kukla
foto: martin siebert 
související články:: |
