výpad třicátý druhý
divoký srdce
b) trasa 1 - dlouhý okruh
po měsíci se opět vracíme do ostravy. téma je natolik vydatné, že tuto rubriku neopustí po celou zimu. v
prvním dílu jsme si osahali terén, představili některé významné protagonisty příběhu a představili památná místa
ostravské klubové scény 90. let, která dnes buď neexistují, nebo se z nich živá hudba vytratila. na úvod druhé
části dopovíme poslední z nich, zaklapneme staré letopisy moravskoslezské a uložíme je zpátky do regálu (ale
nezastrkujme je příliš hluboko, měly by být po ruce, kdyby se některý výtečník z prosincového dílu zase objevil na
scéně).
zpravodaj ve věci ostravských klubů a dancingů může ve chvíli, kdy má před sebou úkol popsat aktuální situaci,
snadno propadnout pokušení a upalovat do místního ´joy division´ ve stodolní ulici, jejíž věhlas v posledních
měsících přerůstá hranice města. my se obrníme trpělivostí - heslo ´co se vleče, neuteče´ v daném případě patří do
kategorie velkých pravd a situace na téhle frontě se mění každým dnem. kluby, o nichž bude tentokrát řeč, tu navíc
byly nějaký čas před tím, než si někdo bystrý všiml, že tolik společenských zařízení na tak malém prostoru přece
není normální, a položil základy malé legendě. a zadání našeho tématu se blíží víc. vesměs jsme si je obhospodařili
sami: na závěr tohoto dílu pak náš ostravský chargé d´affaires pochystal zhuštěný sumář vědomostí o těch, které
jsme buď nenavštívili, nebo svým charakterem leží na okraji našeho tématu.
dva z jednoho místa
ještě mě olízla osmdesátá léta, cesty za bigbítem do kulturáků na periferii, ´buď pěšky, nebo... autobusem
do chřtánu sídliště,´ jak píše vojtěch v připravované (technicky, už je dopsaná!) knize bigbít. v zábřehu,
na jihozápadním okraji ostravy, přišlo dej¸ vu. nejsem si úplně jistý, jestli jsme k cíli jeli ausgerechnet
´chřtánem´, ale přímo na místě činu vyroste najednou před zrakem cestovatele olbřímí obluda hotelového domu
metalurg: panelová drůbežárna mi způsobila flashback netušených kvalit. před ním se rozprostíral plácek, po němž
korzovali jinoši i panny z generace, která v té době, o níž jsem mluvil na začátku, mohla řešit leda černé puntíky
v školních notýscích: občas sešli po schodech do suterénu budovy, která s metalurgem svírala pravý úhel. tam dole
bylo t&hc, tedy taneční a hudební club, západní výspa ostravských klubů.
(je mimochodem zajímavé, jak je povědomá zkratka mezi majiteli klubů oblíbeným řešením otázky nastávajících
rodičů ´jak se bude jmenovat´? o brněnském tetrahydroclubu jsme svého času mluvili a v ostravě se s ní setkáme
ještě jednou.)
ještě před ním tu ovšem byl tnt no. p: když někdo při vyslovení passwordu ´ostravské kluby´ nevyhrkl ´cihelna´,
obvykle si vzpomněl na něj. myslím, že stín jeho pověsti na t&hc pořád leží; nejlépe to poznáte na taxikářích,
spolehlivých indikátorech paměti obecného lidu. dvěma jsme ten den veleli odjet & přistavit rychlou gumu k
t&hc. a když se pavlovovým psům ukázalo tohle jablko, zaslintali jako jeden muž: "jasně, do týentý!"
čtyřletý příběh s těžko uvěřitelnými peripetiemi a koncem začíná ve španělsku, kde budoucí náčelník tnt petr
průša - zdá se, že ke svému prospěchu tam byl i v období nadvlády celonárodně oblíbeného hitu souboru hagen baden -
hákoval v klubu stejného jména, součásti sítě podniků, ne nepodobné řetězci hard rock café. "nejdřív jsem chtěl
udělat takovejhle podnik v česku. jenže v tom prostoru - já v ostravě našel spoustu prostorů, kde to už byl hotovej
projekt, pak z toho ale sešlo kvůli smlouvě nebo kvůli financím... takhle jsem se táhl po ostravě dva roky, až jsem
zajistil prostor v tom zábřehu. ale tam jsem musel udělat něco jinačího, než jsem původně chtěl. udělat z toho
klub."
t.n.t. no p. byl klubem po dobu své existence klubem hodně všestranným. zahrálo v něm snad vše důležité, co
na scéně těch let tlouklo do nástrojů, mnohdy i zvenčí (výtečná je poznámka k waltari: "spousta lidí viděla
plakáty, mysleli si, že to je nějaká videoprojekce..."). někteří, jako např. j.a.r., se v ostravě jinde na
pódium nevyhoupli, v prvním bilančním čísle ...& klubů v lednu 1999 sice ota klempíř znectil klubovou šatnu,
ale zároveň vysekl poklonu fanouškům - a tento vztah přetrval i do dob t&hc. v průběhu let se do programu
došplíchla stoupající houseová vlna.
průša: "začalo to úplně nevinně. týden má sedm dní, a abys do zábřehu natahal lidi, musí být na sedm dní
program. já měl program na pět šest dní, akorát středa byla volná - a přijeli kluci z havířova a říkali ´hele, dej
nám středu, my si tam uděláme nějaké houseové akce´. říkám dobře, středa je prázdná... a pak se z toho stal
fenomén, a protože sobota byla slabší, tak i sobota, a najednou byla sobota speciální, jezdili djové až z prahy a z
celého světa - a najednou bác, z toho byl houseovej klub." jakkoli mu, hudebními spády ryzímu rockerovi, tyhle
akce nešly příliš pod nos, uznává jejich přínos pro bilanci a programové možnosti. "vlastně jsem to z těch
parties dotoval. díky nim tam byly koncerty. já vlastně jeden den dělal houseparty a ty peníze jenom přelil do kasy
na koncerty." vzpomeňte si na to, až budeme hovořit o samotném t&hc.
t.n.t. se pak hodně proslavilo ještě v jedné záležitosti - utkáním s městskou částí ostrava - jih na podzim
1997. "t.n.t. bylo v zóně, kde bydlej lidi. úřad dostával hodně stížností a předseda obvodu ostrava - jih
vymyslel, že nás vypudí tím, že vydá vyhlášku, která zakazuje v jím určených podnicích prodej alkoholu po 22.
hodině. to bylo šest hospod, šest z mnoha." zatímco kolegové nestačili odklízet škody po výbuchu časované pumy,
průša se ukázal jako muž činu a vypekl úřad originálním způsobem. označil klub za privátní, do něhož je povolen
vstup pouze na legitimaci, kterou bylo lze zakoupit za směšný obolus u vchodu - a uvnitř si konzumovat cokoli
kdykoli. když se zástupce mf dnes, která případu věnovala velkou pozornost, zeptal na legitimitu průšova protitahu
jistého ostravského judra, reagoval okouzleně a kouzelně zároveň: "to musí být chytrý týpek, ten rocker!" "já to
původně neměl právně ověřené, a ono to vyšlo," pokračuje petr. "k tomu taková veselá historka z natáčení.
jednoho večera, já to každej večer hlídal, tam přišlo asi osm kluků od policie. stáli na schodech dolů, já stál v
tom vchodu samotinkej a oni chtěli dovnitř. říkám: ale já vás tam nemůžu pustit, to je privátní klub. no jo,
povídají oni, ale my musíme udělat kontrolu. no jo, povídám já, ale vy nejste členy klubu. takhle jsem se s nimi
dohadoval půl hodiny, a když už jsem nevěděl kudy kam, měl toho plné kecky a oni úplně pěnili, tak se zvedli a
odešli. od tý doby tam nebyli."
vyhláška byla v březnu 1998 zrušena, ale dopad epizody s private clubem nebyl příjemný. "samozřejmě bylo
hned v éteru ´v rockovém klubu t.n.t. je po 22. hodině zákaz požívání alkoholu.´ hned druhej den se snížila
návštěvnost o polovinu. bylo to po prázdninách a v době, kdy se vrací lidi z dovolených." a jak tvrdil v červnu
1999 do mf dnes, ´radnice se dokonce omluvila, ale nikdo neviděl, jak to vypadá v kase´. hned po novém roce přišla
další rána, která t.n.t. po ročních tahanicích srazila definitivně vaz. osa.
průša: "znám se s klukama z televize, který tady šijí do všeho možnýho. a u piva jsme se rozhodli, že půjdeme
do té osy. jednoho dne přišli do téčka a točili rozhovor, že osa není úplně v pořádku, že platíme šílené peníze a
že se nám to nezdá. nebyla tam žádná silná slova, jenom to, že se nám nelíbí, co chtějí. a to dalo popud té ose, že
jsem si dovolil jít proti ose, takže si ze mě udělají obětního beránka, že mě zničí." (bral bych takhle
expresivně vyjádřené označení nepřítele s rezervou, ale jiří feld z rokle, který si s bratrem v časech sklepa taky
užil s osou svoje, vzpomíná na jeden ze svých hovorů s nechvalně proslulým panem barišem: "a pak dodal: ´a
jestli si nějaký průša myslí, že bude v televizi vykřikovat...´"). na jaře 1998 byl průša odsouzen na dva roky.
odvolal se a pokoušel se s hranicemi dohodnout mimosoudně. podařilo se mu pohledávku snížit asi na půl ("psal
jsem jim, že se mi to zdá hodně. a ať mi k tomu pošlou nějaký výpočty. později jsem si je udělal sám, vzal jsem si
všechno zpětně a vyšlo mi to řádově měsíčně asi na 4500. oni chtěli 8-12 000 měsíčně. takže jsem tohle uplatňoval a
z půl milionu mi to stáhli na čtvrt."), část zaplatil - to už t.n.t. ale dávno nefungovalo. když na počátku
června ohlásil průša krach klubu, vyvolalo to v regionálním tisku hodně velké vzedmutí vášní, ale t.n.t. už to mělo
nenávratně spočítané. uzavřelo svou existenci koncertem pod širým nebem, a když jsme s petrem průšou seděli v e99,
začal tím, že jej v úvodu listopadu čeká první stání.
přes léto bylo ticho po pěšině, ale na konci září se objevila v místní příloze mfd zpráva s titulkem,, ´klub thc
vymění původní t.n.t.´. poslední zářijový den se slovo stalo koncertem mupy mup, disfigured corpse, robsonu a
havířovských mroš & other voices skutkem. marek pazderník, jeden z ´kluků z havířova´ dělal dramaturga už v
t.n.t. a na tomhle postu zůstal i v t&hc. "bývalý majitel se měl rozhodnout do konce prázdnin, ale že neměl
peníze, tak se domluvil se mnou a na konci září jsme otevřeli. chodili stejní lidi jako předtím, ale jinak se
objevili noví. a netrvalo to dlouho." marek ve zmíněném článku mluvil o programové kontinuitě a zajeté schéma
skutečně nedoznalo výrazných změn. je dobré to říci rovnou. podle dostupných zpráv jsem nahlížel na t&hc jako
na striktně taneční hudbě zasvěcený klub a následkem toho se při návštěvě krapet blamoval - i když produkce
technical support toho dne a markovy nadšené reference o návštěvě "dje z holandska: kamarád měl dělat takovou
akci v hale, měl ty holanďany domluvené, ale přesunul to, a tak je poslal sem. skvělé. černoch, mc a... lidi úplně
řvali." den předtím by mě v předešlých tušeních víceméně utvrzovaly. ale pak vidíte v programu třeba krabathor
i lenku dusilovou a vůbec vám to nepřipadne divné. koncerty hraje marek ´na jistotu´: zkušenosti z předešlých let
jej utvrdily v názoru, že návštěvy na živých bigbítech klesají. "v t.n.t. byl průser s koncerty, tam vydělávalo
všechno, ale koncerty se doplácely a já teďka když dělám koncert, tak dělám vyloženě věci jako j.a.r., monkey
business nebo ostravské kapely, na které lidi přijdou." k těm domácím projektům jednu poznámku, která teď bude
možná vypadat jako hodně odtažitá. že se záhy dostanete na stopu fenoménu dvoiky.troiky, je pochopitelné, tahle
cosa nostra ostravského nejen hudebního podzemí je hodně v laufu. ale vyprávění o mozaice - "ono je to hrozně
tvrdé techno, moc se mi to nelíbí, ale pronajímám jim klub a pravidelně na ně chodí 500 lidí. ti lidé si nedělají
reklamu, maximálně si dají pár plakátků po barech na stodolní a přijde hodně lidí." - mě pobavilo. mám rád
regionální kulty, i kdyby mi jejich produkce nemusela nic říkat.
jedna z nejvýraznějších návštěv prvního roku existence t&hc je spojena s jednou speciální akcí - festivalem
na legalizaci konopí. marek pazderník: "to jsme měli stan, dvě scény, hrálo se tady i venku - a bylo tady asi
700 lidí, bylo to naprosto úžasné." j. x. doležale, kdes byl?
marek by rád rozjel i oblíbená promítání - o oblibě zdejších simpsonovských nebo southparkovských soireé nás
dostatečně přesvědčily nadšené vzpomínky kolegy tomáše, který sem na ně vážil dlouhou cestu ze svého vigwamu.
"my jsme tady měli takový problémek, ale mám jednu známou promítačku a vypadá to, že tady budeme fungovat určité
dny jako kinokavárna. tam jsou práva úplně v pohodě, dostanu kazetu, zaplatím polovičku vstupného a neplatim vůbec
nic. byla na nás jednou osa, stěžovali si, že jsme měli nějaké filmy, které jsme vůbec neměli pouštět (to ještě
v éře t.n.t., pozn. aut.) ... to jsme nevybírali vstupné... chceme v tom pokračovat dál."
jestliže dřívější podoba podzemní prostory připomínala spíše zlaté časy bunkru a jeho mimopražských
satelitů, t&hc se ve své nové podobě prosvětlil. při vhodném nasvícení, jak vidno z mistrných snímečků, mohou
kombinace barev a vzorů působit hodně psychedelicky. gró klubu tvoří v podstatě dvě nestejně velké místnosti
oddělené zdí - hodně vtipné je okénko mezi nimi, umožňující z hlavního sálu nahlédnout, jak se zrovna daří
soukmenovci, oddávajícímu se stolnímu fotbalu neb jinému ušlechtilému restauračnímu sportu ve vedlejší klidové
zóně. hlavní místnost končí pódiem - bar je naopak takticky umístěn hned u vchodu do ní, abyste se cestou od vchodu
zbytečně nerozkoukávali a šli do toho.
t&hc je z topografického hlediska trochu ztracená varta, ale nezdá se, že by ji to nějak handicapovalo. a
teď už zbývá jen vylézt, poslechnout si rozklad o věcech veřejného zájmu mezi jedním notně podnapilým balkonem v
metalurgu a pláckem mezi ním a klubem a naše cesta po ostravských klubech může pokračovat.
na dvoře si děti hrály
v předchozím zastavení jsme si demonstrovali jednu ostravskou zvláštnost - když ve městě zanikne nějaký
klub, jeho prostory začasté nezůstávají ležet ladem. rokle, druhá zastávka tohoto čísla, signalizuje ještě jedno
specifikum, kterému se budeme podrobně věnovat příště a jehož kouzlo tkví v nakupení většího množství charakterem a
posláním odlišných podniků na málo m2. rokle - klub ležící na spojce mezi centrem a ostravským hlavním nádražím,
nedaleko od cihelny blahé paměti - a její sousedé to specifikum dohánějí ad absurdum. na nenápadném dvoře se totiž
dělí o prostor v okolních budovách s jednou indiferentní hospodou a diskotékou, takže když kráčíte na bigbít, může
se bavit pohledem na jelítka řešící před dancingem vzrušenými, vlivem prepubertální mutace přeskakujícími hlasy
některé problémy vzniklé za poskakování v rytmu pokleslé europopové produkce.
v rokli nás pak jeden z provozovatelů nakrmí okouzlující historku na téma ´i dítě má žízeň´: "přijde borec.
´čtyři vodky´. ´občanku.´ ´mně ještě neni osmnáct.´ ´tak nedostaneš čtyři vodky.´ ´ne?´ ´na to je zákon.´ ´fakt?´
´jo.´ ´tak čtyři piva...´"
v rokli se opět setkáváme s našimi starými známými z prvního dílu, bratry feldy, významnými figurami ostravského
klubopisu. opustili jsme je v zábřežském sklepě v létě roku 1998, kdy došlo k posledmímu krátkodechému pokusu o
návrat živého hraní do zasloužilého klubíku. tehdy už nějaký čas hledali nové, větší a centru ne tak vzdálené
prostory, a když se na nádražní položil klub exit 44, zvedli se i s dávným kolegou ještě z porubského azylu liborem
veleckým - dnes dramaturgem rokle - a přikoupili jej jako kartu do postupky. postupně přibrali - a tady se nabízí
paralela s dalším ostravským klubem - ještě první patro, bývalý pivní bar úctyhodných rozměrů, který začal sloužit
jako koncertní sál. "pro lidi je to příjemnější; než se mačkat jako sardinka a na pivo čekat půl hodiny... tady
je možnost dvou barů, a když je tu nedýchatelno, člověk sejde dolů, nebo vyjde ven nadýchat se černého vzduchu.
další výhoda je, že kapela si to tady v klidu nazvučí, lidi se pustí až pak, když je všechno nachystané."
(libor velecký)
přízemí a první patro, spojené železným schodištěm, jsou skoro stejně velké. původní rokle, tj. spodní sál (s
přídavkem v podobě malého dvorečku: když na něj vstoupíte oslněni světlem z místnosti a noc je bezhvězdná, máte
pocit, jako byste byli v nějaké kobce nebo sklepě) je zasvěcen nemuzikálním akcím, od výtvarnických a jiných výstav
po pravidelné turnaje ve stolním fotbale (v rokli probíhají severomoravské championáty - a abychom se vrátili k
hudbě, když se osazenstvo pěti a více stolů ponoří do hry, vzniká hluková stěna hodná sonic youth neb grupy
heligonkářů). horní sál je oslavou účelnosti, žádné přílišné serepetičky, vše pro koncerty.
komu pódium v prvním patře nejvíc svědčí? "určitě švihadlo. kluci tady hrajou docela často... vynikající byli
taky nyabinghi warriors... z ostravských věcí v podstatě něco z těch metalových nebo třeba doomemtalových kapel,
dělají se tady festivaly... ono je to dané tím, že za barem je holka, která kdysi dělala manažerku dissolving of
prodigy a se všemi těmi lidmi má kontakt."
když se pídíme po chutích roklího publika, vypadá asi následovně.
"funguje ethno a reggae, pak punk a pak specialitka, doom, death, black a tyhlety věci. teď jsme měli tak 5-6
kapel, v podstatě je neznám, a bylo plno. je zajímavé, že v ostravě ani ten hardcore nějak nefunguje. když je
taneční akce a pustí se tyhle kapely, tak lidi paří. ale když chci udělat koncert těchhletech kapel, tak jich
přijde hrozně málo." z jiných oblastí známé ´výměnné pobyty´ mezi jednotlivými kluby tu víceméně nefungují -
libor soudí, že agentury vesměs kapelám jejich domácí tažení nalajnují samy. to se ovšem netýká metalového
undergroundu, byť ne na bázi klubů, ale jednotlivých skupin. pro lid rokle mají takové akce i příjemný rozměr v
samostatnosti jejich pořadatelů. libor: "já jsem jednou někomu nabízel, že jednu z těch akcí vezmeme pod sebe, a
on ´ne, to je v klidu, já si to udělám sám.´"
ovšem i rokle zná to, co většina klubů v této republice - také vznikla v období, které bylo, jak už víme,
snad nejhorší za celé desetiletí - tj. odliv návštěvníků. jiří feld: "myslím, že to přišlo postupně, asi...
skrze ekonomickou situaci tady v ostravě - najednou nebylo mezi lidmi moc peněz, začaly ubývat - a ubývají
dodneška, ale to asi sami víte... před dvěma třemi lety jsme plánovali nějakou větší akci v termínu výplat. teď se
to plánuje v termínu sociálek. je to tragédie, ale je to tak.
taky je fakt, že v dnešní době je takto zaměřených podniků o 500 % víc, lidi si můžou vybírat, korzovat a
chodit, ale i tak si myslím, že je to rozhodně poznat." v té souvislosti se logicky nabízí otázka. stodolní?
"podniky, které byly vlastně na té periferii - i vlastně tady v centru, které jsou mimo dění, všichni poznali, že
se něco změnilo," míní v rokli. marek pazderník z t&hc na tohle měl vlastní, odlišnou teorii, totiž že
model klasického rockového klubu je už vyčerpán a této skutečnosti je třeba přizpůsobit program.
a není důvodem to, co slyšíme skoro na každé druhé zastávce, že se potenciální klubový kanonenfutr méně zajímá o
muziku? "to si vůbec nemyslím, určitě se zajímají, ale je to fakt dané penězi. je to vidět třeba ohledně
vypalovaných věcí. furt se tam někdo ptá, někdo donese to, ten vypálí tohle někomu jinýmu, furt se o tom baví
´vyšla ta a ta věc´..." (to jsem někde viděl... jasně: v seriálu bigbít, v té úžasné
sekvenci z hospody v období nejtvrdší normalizace, kde si máničky prohlížejí nedostupné západní desky.)
na druhou stranu je takový postřeh znamením, že situace ještě zdaleka není tak špatná. a možná tak i potěr
odvedle najde cestu do podobných roklí, ne jen za účelem loudění čtyřicetiprocentní lihoviny.
steamboat house
dvno předtím, než jsme tam vkročili, slyšeli jsme následující. "na parník občas zapomínám, protože parník
je trochu mimo," pravila naše neocenitelná šedá eminence, zmíněná v prvním dílu, když jsme ji požádali o
stručný ´úvod do studia´. nelze říci, že by to myslela nějak ve zlém - naopak, specifické postavení parníku na
ostravské klubové mapě vystihla ve zkrácené formě tak pregnantně, jak jen to bylo možné.
o okolnostech vzniku klubu v prostoře, sloužící druhdy co obvodní kulturní středisko, jsme už slyšeli v
prosincovém čísle; klub je jednou ze světlých výjimek v čr existujících, tj, rozpočtovou organizací městské části
ostrava - přívoz (v ostrém protikladu vůči zábřehu, jehož rathaus se vůči podobným usídlencům na svém teritoriu
profiloval spíše co nepřítel, viz partie o t.n.t.). abychom obrousili hrany eventuelních zpochybňovatelů, doplňme,
řekněme oficiální verzi, odposlechnutou od pavla giertla, byvšího zvukaře v blaníku (opět viz rock&pop 12/00) a
v jedné osobě též pána, který ve vile na sokolské po dramaturgické stránce zatápí pod kotlem. "parník vznikl v
roce 1996. měl to být původně jazzový klub... a díky televizi a pořadu sešli se, který tady dělal
pavlica... to byli vlastně oni, kdo sem začal tahat i jiné kapely, jiné žánry - vyzkoušeli jsme totéž a chytlo se
to. nakonec jsme zůstali u jazzu, bigbítu, folku, alternativy."
takhle se parník zapsal v širším povědomí skrze v minulých dílech zmíněný cyklus 8x rock, jako takřka
nejsevernější výčnělek pavučiny, prostupující celou moravou. "tehdy jsem šel na nějakou schůzku, to obsazení se
mi líbilo: dvě - tři kapely byly tvrdší, tak jsem je chtěl udělat v nějakém jiném klubu, ale s nikým jsem se
nedomluvil, takže jsme to museli dělat tady. to prostředí přece jenom nebylo nejvhodnější... pak se ale kapely
začaly ozývat samy, a třeba ujd, kteří tady chtějí hrát, je mi líto odmítnout." a pak mi neříkejte, vy tam z
hradišťa, že ta akce neměla smysl... nedělejte se, víte, o kom je řeč.
takto se parník stal takořka ostravským domicilem pluta, tatabojs, priessnitzu... a že o programové různorodosti
nemůže být sporu, lze potvrdit z autopsie: v den, kdy jsme do parníku vnikli, hudl tam band, který by čeští keltové
na beltinech jistě zkyslým ciderem neodměnili (pro osvětlení této poznámky vyhledejte stránku čtyřicet), tak
autentický byl.
v porovnání s předešlými prostorami, navštívenými v tomto díle, potažmo s domáckým - ale v porovnání s parníkem
co do kapacity přeci jen poněkud miniaturním - ´bázem´, alias hudebním bazarem, je poznat, že tohle opravdu není
´rockáč´, tak, jak si jej s předešlými zkušenostmi, nasbíranými po celé republice, představujeme. pokud pravidelný
čtenář drží v paměti v květnovém číásle popsanou podobu olomouckého tibetu, získává hrubou představu o tom, co
parník obnáší - jako kdyby tu fungovalo jakési tiché spojenectví klubů semknutých nejen zaměřením, ale též imágem.
s tím jemným rozdílem, že tibet je přeci jen větší a není omezován sloupovím na poměrně nevhodných místech. a ještě
jedna poznámka, ozřejmující ´prostor k rozlišení´: v tibetu nebylo nám vidět kulečníkový sálek...
(tady by měla následovat druhá a poslední odbočka tohoto dílu, která upozorňuje na ´miestne špecifikum´.
věcí, která parník odlišuje od podobných ostravských zařízení, jsou ručně malované anonce produkcí u vchodu. s
tříletou zkušeností cest po klubech této země lze říci, že málokterý z nich na sebe v bezprostřední blízkosti svého
sídla i jinde upozorňoval tak originálně - a v případě litomyšlské kotelny a jejích neonů, svítících do silnice
vedle klubu, to byl v porovnání s parníkem opravdu ´svět umělých hmot...´)
z galerie ostravských klubů, které v tomto čísle prezentujeme, je parník jedním z mála, který se necítí být
ohrožen fenoménem stodolní ulice. "byl jsem rád: protože my fungujeme, řekněme, do jedné, a vůči personálu a
vůči celému prostředí je to tak maximum: utáhnout těch 11 hodin od poledne do cca půlnoci... a když se lidi po
koncertě chtějí ještě dál pobavit, je ideální, když se odeberou na stodolní, kde to funguje do rána. takže jsem
naopak rád... my jsme o koncertech a proto v tom pořád pokračujeme...," deklaruje pavel giertl a když si parník
na pomyslné přímce postavíte do středu mezi příjemné, leč kapacitou limitované ´hospody s hudbou´ na stodolní a
velké sály typu rokle či prostoru, vytušíte, o čem mluví.
co je v domě, může být i pro mě
v minulém dílu jsme nastínili - a v tomto rozvinuli - některá specifika ostravské klubové mapy. i dům, který
nyní navštívíme a popíšeme, v sobě jedno takové skrývá: dobře, viděli jsme kluby, posouvající se svými městy jako
proslulý pohyblivý kostel v mostě, viděli jsme, jak se v jednom areálu postupem času vystřídaly dvě zařízení svého
druhu. ale zažít dům, jehož podlaží poskytla v jednom okamžiku domov třem úplně odlišným a v osobách majitelů
samostatným klubům najednou... zapátrejte v paměti, a když nic podobného v análech téhle rubriky nenajdete, dejte
autorovi vědět. nemyslí si, že by mu v téhle věci opravdu něco vypadlo z paměti, ale zároveň si je vědom, že se
vždycky může mýlit - a tím hůř, když na to nepřijde sám.
stručný historický exkurz. na počátku byla tma a duch se vznášel nad vodami. pak někdo postavil na nábřeží
ostravice dům (možná se mýlím, ale mohl by zajímat davida vávru v rámci jeho překrásného televizního cyklu česká
města). před třemi lety v něm započal příběh hudebního bazaru, kterému bude věnována samostatná kapitola. půl roku
po jeho vzniku se dvě patra nad ním objevil prostor; ne ´prostor pro něco´, ale klub téhož názvu. obě zařízení
spolu koexistovala v jednom domě po dva roky; stav, kterému se člověk, který ví, že i v poměrně velkých
městech spolu nevyžijí dva kluby najednou, zdráhá uvěřit. oč bizarnější pak je, když si představíte následující
situaci: mezi bazar a prostor se vklínil na několik měsíců hrob, klub nejasné existence a osudu. podle bobovy letmé
poznámky měl dokonce svého předchůdce, byť možná nemusel mít s muzikou vůbec nic společného; ale ty ´pohyblivé
písky´ tu vyniknou mimořádně. "nejdřív se to jmenovalo thc, tribuna c vítkovice, jako hokejový klub. bazar byl
úplně dole, pak byla tribuna a pak prostor. tribuna skončila, nějaká holka si to vzala a udělala si hrob. a pak to
zrušila a lidi z prostoru si tam udělali tančírnu." po letošním pádu hrobu se na sklonku letošního léta bazar
odporoučel jihozápadním směrem o kus dál (viz příslušná partie) a prostor v horních patrech domu osaměl.
cesta do jeho, ehm - ´prostor´ je tedy poněkud náročná, zvláště pak, kladete-li vzhledem ke svému věku nárok na
jisté pohodlí. navíc výtah, okolo kterého cestou vzhůru kroužíte, není zjevně už dávno určen pro osobní
přepravu.
prostor je na ostravské poměry hodně velký a rozlehlý: a nejen kvůli skutečnosti, že okupuje dvě poschodí. copak
vlastní prostor, poměrně domácky působící ´obývák´ s barem u vchodu, ale hlavně tančírna, de facto koncertní sál
plus přilehlé místnosti, má úctyhodné rozměry; na první pohled se zdají ještě rozlehlejší než u rokle. to může být
na jednu stranu příznivé pro pořádání velkých akcí, na druhou stranu však zároveň pastí; to když přijde málo lidí,
kteří se pak v příšeří mezi takřka výhradně černými zdmi ztrácejí (abych ovšem nezjednodušoval a nelíčil vám ono
místo jako naprostou temnici; zejména egyptská scenérie v přilehlém zákoutí je velmi pěkný, osvěžující kousek). jak
jsem vyrozuměl, pro přes víkend fungující tančírnu platí spíše varianta b).
majitel prostoru jiří chorovský: "když jsme měli jen horní patro, chodilo dost lidí. pak tady byl hrob... a
my jsme to vzali s tím, že tady vybudujeme - tam je velké pódium, na boku toho placu, 6x5 metrů - místo, kde by
byly koncerty." jenže po zdařilém entrée s třemi sestrami šla návštěvnost na koncertech dolů. možná tam hrál
roli fakt, že se v počátcích tančírny příliš tlačilo na pilu, každopádně v menších prostorách - pořád se sem to
slovo plete - slušné návštěvy lehce pod stovku tady srdce provozovatelů příliš nerozněžnily a záhy šla křivka
návštěvnosti do ´červených čísel´. "bohužel v ostravě začíná být problém - všechny kluby jedou dost bez
vstupného, a když se dá vstupné, lidi přijdou v malém počtu... tady (tj. v tančírně, pozn. aut.) je otevřeno
jen v pátek a sobotu, na vrchu i přes týden, ale i to už je slabší. opravdu, kdy tu jsou lidi, tak v pátek a
sobotu..." i v prostoru jsme zaslechli, že fluidum stodolní může tradičním klubům spíše zaškodit. "třeba
parník - oni tam jsou většinou do půlnoci, a když skončí, tak ti starší se přesunou sem nahoru. ale taky to nějak
upadá, nevím - bývalo to tak, že jsme říkali, že o půlnoci přišla druhá vlna... v poslední době je situace o dost
horší. na stodolní vyrostla spousta klubů a tam je živo v podstatě i přes týden, takže lidi jsou tam." prostor
tedy stojí především na rockotékách (berte to jako terminus technicus: když při té příležitosti dojde na nějaký,
jak říká jana a její chlapci, ´housík´, nikdo, zdá se, djovi hlavu neutrhne), vděčné jistotě v nejistých časech.
bystrý průzkumník si všimne i velkorysejších akcí: plakáty na fičák, přehlídku domácích kapel cihelnovské líhně,
nebyly k přehlédnutí. a na tu charakterem odtažitou, divadelní festival rojení, který má počátek ještě v období
bazaru, spolumajitelka paní čížková vzpomíná velmi ráda. "nás šokovalo, že lidi, co sem chodí pařit, vydrželi
celý ten festival a všechna patra byla narvaná." že by?
malý bazar
klub hudební bazar sídlí na ostravském výstavišti černá louka, kdysi proslulém hudebními burzami. není tady
však nijak dlouho - působiště za dobu své více než čtyřleté existence změnil celkem třikrát, a nutno dodat, že
většinou nepříliš rád. jeho ´šéf, majitel, dramaturg i uklízeč´ jiří zahuta - jak sebe sama kdysi s nadhledem
tituloval pro článek v regionální příloze mf dnes - však svůj optimismus nadále neztrácí. jeho vitalita, (i) mezi
majiteli a provozovateli klubů málo vídaná, je na papír jednoduše nepřenosná: a tak se soustřeďme na genezi klubu
s poněkud podivným jménem. to se na svět vyklubalo cestou zcela přirozenou - na začátku totiž byla skutečná
prodejna (ovšemže použitých) hudebních nástrojů. "dal jsem si inzeráty do avíza, donesl jsem z domu kytary
a nakonec se tam začali scházet muzikanti. zpočátku spíš střední generace, a já jsem jim začal prodávat pivo
z ledničky; začali se pak scházet víc, tak jsem přibral i kořalu...", popisuje úsvit klubové historie otec
zakladatel. dům, v němž se bazar nacházel, šel však po čtvrt roce do rekonstrukce - přišlo vyhnání z ráje
č. 1. s dalším působištěm se na sortimentu objevily chipsy a jamy: "někdy se mně tam večer slezlo dvacet,
pětadvacet lidí, začalo se jamovat a tak, což vedlo k zániku prodejny, protože to vlastně nejde. tam byly
nástroje v komisi a přišli muzikanti, drap!, a začali hrát. ale aspoň ten klub vyrostl takovou samovolnou
cestou." působiště s pořadovým číslem dvě tentokrát vydrželo od května do září ´kteréhosi roku´ (s
největší pravděpodobností se jednalo o letopočet 1997), ovšem ukázalo se být dosud nejtrvanlivějším. v prvním patře
starého činžáku na havlíčkově nábřeží hudební bazar vydržel celé tři roky. druhé patro navíc hostilo další klubové
zařízení, s nímž se jazzově-bluesoví ´excentrici z prvního podlaží´ postupem času dostávali do latentních
i zjevných sporů. přišel soudný den - a bazar se stěhoval potřetí a zatím naposledy. jiřímu zahutovi se sice ještě
občas zasteskne po ´nablýskaných akcích´ ve svého času největším ostravském klubu (kapacita 300 míst, na programu
koncerty kalibru psích vojáků), ale v současných prostorách, které se řadí naopak k těm nejmenším - pokud
odmyslíme ty pidižvýky na stdodolní, o nichž jsme se tu a tam zmínili -, se od začátku letošního září zjevně stačil
zdárně zabydlet. "já jsem vždycky chtěl hospodu pro muzikanty, a tady je to komornější a útulnější," vyznává
se. na druhou stranu zde však postrádá zázemí pro účinkující, jakožto i průchozí stezky k baru během
úspěšnějších koncertů. "když se sejde víc lidí, tak se to na tržbě stejně neprojeví..." rýsují se však cesty
možné expanze do jiných prostor v areálu výstaviště. jednou z nich by mohla být spolupráce s klubem
olašských romů, který sídlí hned naproti, v hlavním objektu někdejší restaurace zvané lesanka (hudební bazar
obývá tzv. banketku), další pak jednorázový pronájem větších pavilonů za účelem pořádání větších koncertů. bylo by
však chybou domnívat se, že zahutovi jde v první řadě o ekonomický zisk. to by například na koncerty
regionálních kapel nesmělo být vstupné dobrovolné (konkrétně 10 - 20 korun), které je beztak vybíráno jen kvůli
´separování povalečů po křeslech´ od těch, kteří přišli v první řadě za hudbou. mimochodem, k interiéru -
hudební bazar patří k menšině těch podniků, které vám nabídnou šanci cítit se v nich od začátku jako...
ehm, vyhněme se ošuntělým klišé a řekněme, že v obýváku. přitom jde o prostor původně skutečně výjimečný tak
nanejvýš letní terasou, přístupnou skrze vnitřní schodiště... jenomže tady zkrátka vědí (anebo vědět chtějí -
s bazarem začal dramaturgicky spolupracovat robert ´bob´ berek, který se donedávna realizoval v krokodýlím
ocasu), kudy na to. omezený prostor si sice vyžádal určitou komerční úlitbu v podobě zrušení klatby hc a hm
part, ovšem filozofickou páteří nadále zůstává blues, rock a jazz. ´techno´ tudíž zůstává před dveřmi a pan šéf
uzavírá: "chtěl bych udržet tu srdeční záležitost klubu; nepodbízet se trendům, neměnit žánry a tak dále, fakt
si udržet ten standard." při dvou koncertech týdně a mile invenčních akcích typu ´underground kabaretu´ aneb
vysílání svobodného radia hudební bazar by to neměl být problém.
ti další
hobit - tolkien´s pub
atmosféra, styl i zaměření hobitu vyplývá jednak z jeho názvu, druhak z polohy a ´třeťak´
z prostor, ve kterých se nachází. na vysvětlenou: pohostinnost, pohodovost (i koncerty jsou pohodové a
unplugged, ono v těch prostorách - viz dále - to ani jinak nejde) a štědrost hobitů, pak skutečnost, že za
jedním rohem je pedagogická fakulta ostravské univerzity a za druhým přírodovědecká, no a v neposlední řadě
ten ex-třípokoják, ve kterém se hobit nachází. čili: pohoda, klid, domácké prostředí a kupa studentů. barpult je
pravděpodobně v bývalé kuchyni, zbylé dva pokoje byly už dříve sloučeny v jeden (byt byl už dříve vyňat
z bytového fondu a před hobitem tu sídlil jakýsi second hand.). v horizontu dvou měsíců se plánuje
rozšíření do sklepa, kde by se měly rozjet už nějaké pořádné koncerty, převážně jazzík.
hobit zahájil provoz koncem července 2000, víceméně jako pub a od listopadu se začaly na nárožích objevovat
programy. probíhají tu zhruba 1-2 koncerty měsíčně, pak nějaké ty komponované pořady (především jazzové),
v budoucnu by podle slov jednoho ze dvou majitelů jirky štverky (druhým je jim - radek smolarčík) chtěli
přidat literární večery, občas nějakou výstavu kreseb nebo fotek.
zajímavou akcí byla prosincová bitva o hadí vrch. pár kluků, z nichž někteří jsou členy skupiny
historického šermu, přišlo s nápadem bitvy, neměli jen prostor. jirkův brácha nabídl místo
v klimkovicích, a tak mohla proběhnout výjezdní akce, kde se všichni mlátili hlava - nehlava dřevěnými meči a
sekyrami a hobit si tu postavil stánek s medovinou a čajem s rumem. účast byla tak 30 lidí, ale už teď je
tu vidina podobné akce v celorepublikovém měřítku. pánové už mají vyhlédnutou zříceninu, která by se dala po
dohodě s obcí využít.
mirror pub & club
nedaleko od hobitu, také v centru města, nachází se příjemná sklepní hospůdka s občasným živým
hraním mirror. klientela je, stejně jako u hobitu, ovlivněna blízkostí budov ostravské univerzity a především
v odpoledních hodinách se většina klientely rekrutuje z řad studentů. živého hraní lze si tu lze užít tak
dvakrát, třikrát do měsíce, a to většinou alternativního rázu. jiné akce se tu v podstatě nekonají.
obliba mirroru plyne určitě i z prostředí - holé cihlové zdi, na nich staré krámy. nic nového a
světoborného, ale k pobytí příjemné.
restaurace na chalupě
v případě chalupy jde o klasickou hospodu irského ražení (včetně piva - když jsem tam byl naposled,
čepoval se mimo jiné guinness). kdysi tu zahráli několik výborných a koncertů gg pump, popularitu tu získávali
čeporan s petříkem (ex-buřinky ii) se svým praskáním - retrodiskotékou let 60.-70. - do chvíle, kdy už bývalo
příliš přeplněno. dnes je chalupa v podstatě domovským koncertním sálem seskupení klamy reklamy. živé hraní je
ke slyšení tak dvakrát do měsíce.
nalézt chalupu lze - vzdor svému názvu - v rámci takového klasického socialistického sídlištního
střediska, společně se samoobsluhou a barem v přízemí, na opačném konci mariánských hor než benátky - na tom,
které je blíž centru ostravy.
lesopark benátky
kousek pod rock hillem (viz minulý díl) - čili pod hulváckým kopcem stojí mezi stromy srub, který
s přilehlým pozemkem tvoří lesopark benátky. v letní sezóně je okolí jakýmsi rozšířením samotného srubu -
větší zahrádka, dřevěné stoly a lavice, stánky s občerstvením (skvělé jsou opékané makrely!).
benátky se musely ve své historii potýkat s několika problémy, které byly podobné - nebo měly stejné
činitele - jako v případě už zmíněného skorosouseda. po období hojně navštěvovaných rockoték (tehdy to byla
ještě poměrně vzácnost) a koncertů přišly problémy s holými palicemi a brzy na to také s radnicí
městského obvodu mariánské hory. proslýchalo se, že paní starostka chtěla benátky ´znárodnit´, protože park má
přece sloužit všem - dětem, mladým i starým.
ač tehdy neuspěla, dnes už jsou benátky díky současnému majiteli docela blízko jejím ideálům. krom
nejoblíbenějších retrodiskoték praskání (o tom už řeč byla) a pumpování (podobná záležitost - pouze hudba je
z let 80-ých), které se tu pravidelně střídají, můžete tu dnes narazit na dětské diskotéky, nebo diskotéky pro
náctileté, popř. na taneční večery pro starší a pokročilé. rockové koncerty jsou dnes vlastně jen zřídkavé, ještě
nedávno tu občas proběhly metalové minifestiválky začínajících kapel.
příště: příště? vždyť to omíláme už druhý měsíc. ale jestli tomu budete říkat clubland, riskujete, že
inkasujete lahví obávaného známkového vína ostravský kahan mezi světla (pokud se to zvěrstvo, které dokázalo
rozkotat řadu večírků, ještě vyrábí). radek diestler & marek kukla, tomáš václavek j.h. foto: martin siebert
související články:: |