chci jen říct, že: ne, nevadí mi déšť, bouřku mám ráda a s blátem může být třeba i sranda,
pokud do něj nespadnete. píšu to proto, aby nedošlo k omylu, abyste si nemysleli,
že mi vadilo tohle. protože špatné počasí, plastové kelímky od radegastu ušlapané
v bahně a zima k inkubátoru prostě tak nějak patří, stejně jako višňák z téčka,
co se tentokrát zabavoval hnedka u vchodu. první změna, pozitivní.
první kapelou, kterou jsem letos slyšela byla místní euthanasia, což byla
jako vždycky, kdy jsem je viděla, chyba (jak výstižně řekla moje kamarádka: "to
by člověk fakt radši podstoupil euthanasii, než aby to poslouchal"). letošní
festivalový areál sice (naštěstí) neoplýval tolikerými stánky s etno oblečky jako
ten loňský, zato jste si volnou chvíli mohli ukrátit v nafukovacím semtexu u fotbálku.
krom toho, že tento stan nepřetržitě padal a věznil tak nevinné oběti ve svých útrobách,
taky trochu tišil hluk, řev, zkrátka cokoliv, co vyluzovaly kapelky ze stáje crystal
production.
řeknu to rovnou - do téhle chvíle jsem neměla představu o tom, co je to hnus. myslím
tím pořádný, odporný, hudební hnus, oplývající prvoplánově oplzlými, zaostalými texty.
tou chvílí byl pozoruhodný koncert kapely electrick mann, korunovaný zpěvákovým
vyřváváním jestli: "je tady nějaká zfetovaná kurva, co by nám ukázala kozy?".
kupodivu nebyla. čím horší byl electrick mann, tím lepší bylo -123min. samozřejmě,
spolu s vypsanou fixou, to byly nejpříjemnější momenty pátečního dne vůbec. oproti
jiným koncertům minut nastala výrazná změna snad pouze v tom, že bína tentokrát nesáhl
po svojí milované semi-akustic guitar a celé vystoupení odehrál na jediný nástroj.
má-li cenu zabývat se úspěchem a náladou koncertu vypsané fixy jakožto kapely
vysloveně předurčené k sjíždění festivalů, stačí říct, že noční davy nezklamala.
přídavky přišly sice jen dva (včetně oblíbeného lunaparku), ale i tak to bylo nejvíce
za celý inkubátor.
což je další věc, o které se můžeme bavit - divná atmosféra, co se nesla celým festivalem.
nuda, omrzelost až nenávist, ale i výkřiky chemického štěstí kamsi do tmy, to všechno
v oparu bahna a chlastu. splývavost, vyčerpanost. možná je to všechno prostě
tím, že se do loňské berentzen líhně dostaly kapely, co kapelami skutečně byli. a to
tak, že jste je dokázali odlišit, že jste je znali. letos mezi sebou bojovali havířovští
bone collector (vítězové), blue apples (bez jediného zatleskání), basta
fydly a docela příjemné skáčko gentlemen´s club. o most mezi soutěžícími
a headlinery se postarala ostravská kapela robson, s baskytaristou
vladimírem (ano, ten z helaxu), který se taky zhostil moderování letošního ročníku
festivalu. stejně jako páteční, měl i sobotní večer svoje dva hvězdné momenty. subjektivně
priessnitz pasuju na jeden z nich a to nejen ze sentimentality. kapela (jinak
také kult) zahrávala samozřejmě téměř všechny nejznámější až zlidovělé kusy včetně
jeremiáše, malého chlapce, havrana, drahé, rána atd. zvukovka, během níž švejdík
špital do mikrofonu "jedna, jedna, dva, dušan je bůh, dušan je bůh, jedna, jedna"
byla pak doslova kouzelná. příchod bsp byl po priessnitz příjemný asi jako
první cigáro na vyčištěné zuby. konstantní, nedobré, nepříjemné a vy to víte, jen
na to vždycky nějak zapomenete. nudné (ačkoliv vím, že ta tisícovka lidí, co střihavkovi
mávala, nebyla vůbec jediná, kdo je miluje), příliš nudné na to, abych chtěla respektovat
(třeba i nesporný) um zestárlého umělce. zábavné byly leda tak dvě pomocné vokalistky
s choreografií a lá zrovna jsem utekla od tyče.
nyní jsme u vrcholu, a vy to víte. tata bojs po své tradičně dlouhé (což nechápu,
proč si na to lidi už jednou provždy nezvyknou, ale pořád remcají) zvukovce nastoupili
s prodrsnělým, ještě uřvanějším, bojem. atmosféra u jejich (výborného) koncertu
byla asi nejhorší, nejnenávistnější ze stran opilého hornického publika, pochopitelně,
a totální krach zvuku v tomášovi, kdy nemravová bezmocně skončila po první sloce,
tomu moc nepřidal. vystoupení ale neprovázel pád pouze metaforický, ale i skutečný - a to
mardošův, směrem vzad (zakopnul o kabel a bezmocně se skutálel na záda). tak divný
koncert tata bojs jsem ještě nezažila. z tradičního playlistu vypadla snad jen ramínka,
rockově uvedený virtuální duet, šťastnější, nesmrtelná attention, toreádorská otázka,
jednotka času a hlavně závěrečná růžová armáda nebudou chybět ještě dlouho. když
cais před přídavkem (geometrická s anglickou klářinou verzí) říká, že si vlastně
není úplně jistý, jestli lidi vůbec chcou, aby přidávali, je pravdě blíže, než by
mu bylo milé.
jelikož se horkýžů slížu lidi dovolávali ještě před začátkem tata bojs (těžko
říct, jaké to asi je, když na člověka u zvukovky řvou: "kurva, táhni, my chceme hokýže, slyšíš?",
dalo se čekat relativně všeobecné nadšení. dobře, nejsou tak příšerní jako třeba
iné kafe, nejsou ani tak chronicky nudní, možná místy až baví, ale tím to taky končí
(pro mě - vím, že běsnící a tančící davy smýšlí jinak). o definitivní závěr celého
festivalu (není to slovo příliš vznešené?) se postarali, a nutno dodat, že se ctí,
coccotte minute, během jejichž koncertu začalo pozvolna vycházet slunce. neřekla
bych, že to byly dva nenahraditelně nádherné dny, spíš hezké, dobré, a hlavně typické.
typické pro havířov, proč si to nepřiznat.
ludva foto: dudu
související články:: |