milý mardošo,
trochu se stydím, takhle před všemi, ale jednou to ven muselo.
totiž, před několika dny mě napadlo, že bych si mohla napsat recenzi. vymyslím
si ji chozením po koncertech. na nějaký si zajdu. rozhodla jsem se. jenomže, to
by nebylo vončo. chtěla jsem to říct přímo tobě. když se tě to už týká, že. tak
tedy - dávno už na koncerty tata bojs nechodím kvůli tata bojs. nějaká hudba
je vedlejší. je mi ukradená, proč to neříct. slovní hříčky znám nazpaměť, tak co
bych z nich pořád měla. oblečky a image taky nic moc a (přiznejme si) i sebelepší
melodie časem zevšední. chodím se tam koukat na tebe. na to, jak tančíš. jak skáčeš.
jak kmitáš nožkami, jak neuroticky popošlapuješ, jak se pohupuješ, jak padáš, protože
zakopáváš o kabel za sebou, jak se zas zvedáš a tančíš & skáčeš... taky stereotyp,
řekneš si (tedy, neřekneš, protože si to nikdy nepřečteš...), ale omyl - je to jistota.
zábavná jistota tryštící veselí & milost & familiérní přátelskost & lidskou neuvěřitelnost
a tak vůbec. třeba u první c.v.a.n. vyskočíš hned zprudka kamsi dopředu, u toreádoské
otázky si zas s vládíkem vždycky přešlápnete o ten taneční krok doprava & doleva,
v attention aux hommes běžíš za milanem, že. pokaždé je to možná stejné, ale
pokaždé to působí hezky. odskáčeš šestnáct písniček v kuse a to už je pořádný maratón.
myslím, že se dostáváte do stádia, kdy je v podstatě zcela vedlejší hodnotit nějakou
zvukovou stránku věci. prioritní záležitostí se stal tanec & poskok a vy to víte.
vím to i já, jinak bych ti nepsala, že. jinak bych vůbec takhle nepsala o koncertě.
nepochopit základní ideologii tata bojs (čili úplně se s vámi minout), drkotala bych
tady o nějakých c.v.a.n., šťastnějších, tomášovi, jednotkách času, eliškách, b.m.o.,
geometrických, lasičkách, virtuálních duetech nebo snad růžových armádách jako
stabilizovaných přídavcích. to tě ale nezajímá (kdo by se taky chtěl bavit o svých
písničkách, že) a mě vlastně taky ne. chce se mi říct, že váš olomoucký koncert se
od těch předešlých nelišil a to je nakonec dobře. dokonce bych řekla, že se mi už
tak nějak ztrácejí vzpomínky na to, kdy a kde jsem vás viděla, co se dá dělat. pamatuju
si, jaké to bylo poprvé a naposled, ale začíná se to stírat. ostatně, vždycky to
jelo podle stejného modelu: půlhodinky zvukovky, během které začíná méně tolerantní
či neznalé publikum nadávat, vykřikovat jméno následující kapely (pakliže jde o rockový
festival), tleskat & tančit (pakliže jde o taneční festival), tvoje uvítání: "ahoj,
my jsme skupina tata bojs z hanspaulky", nějaké to jazykové zaškobrtnutí a c.v.a.n.
(pakliže se psal rok 2005). následovala šťastnější, ve které se k vám (a hlavně k tobě,
bavíme-li se o tom tanci, že) přidává klárka nemravová. stejná euforie se opakovala
po následující deset až patnáct písní, než přišla poslední (růžová armáda, pakliže
jsme stále v blízké minulosti). stejný model, ale mně to nevadilo. zvykla jsem si
na to, jak a kde jsme se potkávali, že u toho vždycky někdo byl, že jsme nikdy nebyli
sami atd. proto jistě chápeš, jak si cením tahu na předvánoční trh v podobě koncertního
dvd. snad jen, doufám, že sis své kreace pojistil autorským právem! jsem naivní? nejsem sama :)!
s (platonickou) láskou ludva.
ps: směla bych si s tebou někdy zatančit? :)
pps: poklona patří i milé najazzlé (hodně obšírně soil + eggnoise dohromady) předkapele
loco poco, která publikum nejen výtečně připravila, ale i pobavila...
ludva
související články:: |