krize středoformátového věku
čtyřicátnice či čtyřicátník je již rozvážná/ý a uvědomělá osobnost. oslavuje decentně, bujaré večírky a těžké kocoviny už má dávnou za sebou. oslavuje v rodinném kruhu
či s hrstkou věrných přátel. nepřetvařuje se, nehraje si na mladšího nežli je. nežárlí, ví jak chutná úspěch. nemá přílišně exaltované ambice, už ví jak to v životě chodí.
občas se sám sebe ptá, zda má smysl něco slavit, něco vyzdvihovat z toku času. ale hluboko v sobě ví, že slavit je co. chce vidět všechny ty přátelské pohledy plné
něhy při sfoukávání svíček a pronášení děkovné řeči. vždyť to stojí za to už jen pro ten pocit štěstí.
nic než filmy
I.
nejlepší možnou oslavou filmového jubilea jsou, jak jinak, filmy a jejich prezentace. a vůbec nejlepší je připomínat si ty nejpronikavější tvůrce. základním kamenem světové
kinematografie je bezesporu francouzský režisér robert bresson, jemuž byla věnována velká filmová retrospektiva. za jeho dílo a filmy promluvila jeho manželka myléne
bressonová. a byť letos do uherského hradiště velká část věhlasných osobností nepřijela, tak právě nenápadný a pronikavý půvab paní myléne předčil veškerou světovost avizovaných
hvězd. akademickým výkladem pak doprovodil promítání jednotlivých bressonových filmů david čeněk. pohledy a postřehy obou zmíněných osobností na francouzského tvůrce byly
podnětné a obohacující.
z úplně jiného kontinentu a filmového kontextu vychází další specifický tvůrce todd solondz, jemuž byla věnována pozornost také formou retrospektivy. americký, hořko-sladký
melancholik solondz sice do hradiště z osobních důvodů nedorazil, ale jeho filmy mluvily za něj více nežli dostatečně. filmy jako vítejte v domečku pro panenky anebo např.
štěstí mají ambice vás očistit od všech přetvářek.
jedinou skutečnou star, kterou mohlo uherské hradiště v roce jubilejním uvítat, byl peter greenaway. a to dokonce již podruhé. poprvé tomu bylo zkraje divokých devadesátých
let. kazatel greenaway byl sdílný, mentorský a všudypřítomný. uvedl svůj zatím poslední počin uváděný do české kinodistribuce goltzius a společnost pelikán. během své návštěvy
převzal cenu české filmové asociace, jenž letos získala novou designovou podobu. greenaway je sice velkou osobností filmového světa, ale jeho exkluzivita byla mírně
umenšena s přihlédnutím k tomu, že byl před třemi lety hostem na olomouckém pafu. dodejme, že si v hradišti odprezentoval svou masterclass a pro širší obeznámení s malířskou
tvorbou byla v slováckém muzeu nainstalována výstava jeho kreseb.
II.
velmi atraktivním diváckým zážitkem byly bloky filmů, rekapitulující život a dílo významného, byť mírně pozapomenutého českého fotografa a kameramana alexandra hackenschmieda.
jeho filmy a život poodhalil ve svých úvodech jeho syn tino hammid. připomenout si takové pilíře avantgardního filmu jako jsou odpolední osidla či bezúčelnou procházku
stojí za to i v době digitálních technologií a triků. tyto filmy, tvořené téměř na koleni a náhodou, bez ambic zaujmout většinové publikum, mají v sobě něco nadčasového a nesmrtelného.
muž z hanušovic
účast miroslava krobota na lfš pozvedla celkovou úroveň hostů kteří v hradišti prezentují českou filmovou tvorbu. charismatický režisér, herec a autor v jedné osobě má v sobě
jakési tajemství a zádumčivost, jenž podtrhuje každou činnost kterou právě vykonává. svou masterclass, tradičně vedenou pavlem sladkým, pojal jako odpolední
posezení s přáteli. v uvolněné atmosféře ale neopomněl vyzdvihnout a zdůraznit některé ze svých tvůrčích zásad. pro mne bylo toto posezení okouzlující, zvláště když se krobot
rozvyprávěl o své spolupráci s nekompromisním maďarským režisérem bélou tarem. jejich spolupráce na filmu muž z londýna dokazuje, že umanutost režiséra a disciplína herce
vede ke kýženému triumfu. velkou pozornost si logicky vysloužil jeho režijní debut díra u hanušovic, na kterou se stály dlouhé fronty. samotný film doprovodila výstava
fotografií z natáčení filmu pořízená dušanem tománkem. tato fotoreportáž předkládá věrohodný obraz o rodícím se díle a současně vypovídá o velmi tvrdém kraji, jakým jesenicko
bezesporu je.
krize středoformátového věku
je po večírku. aktéry nebolí hlava, pilo se kvalitní víno. konfety leží pod stolem a na parapetech. tělocvičny se vyprazdňují, ve městě leží prázdné petky po stáčených vínech.
kinosály se vracejí ke své tiché prázdnotě, město se vrací do svého obvyklého ospalého tempa. žádný křik a žádný randál se už neozýva, parky už nejsou plné mladých lidí
bez minulosti a bez budoucnosti. poslední baťůžkáři mizí v útrobách nejkrásnějšího vlakového nádraží v české republice. možná splín, možná únava. za rok se příběh zopakuje celý
nanovo, aktéři budou starší, moudřejší. ale kdoví jestli.
martin šenkypl foto: jiří volejník
související články:: |