co oči (ještě) neviděly:
do čezka dorazilo takových sedm, osm tisíc lidí. aspoň podle andělových odhadů a držme
se toho, že jsou přesné. tudíž ještě pořád zbývá větší hrstka těch, co seděli doma,
nebo si to přečtou v novinách a nebo je jim to prostě šumafuk a čučeli na zlatou mříž.
do přímého přenosu předavatelského maratónu se neprodral dětský, odevzdaně grunge-rockový,
band nevím. nevím, ale už jsem ta děcka kdysi myslím viděla v telce, takže vy třeba
taky. legrace je, že průměrný ostravák tomu jedenáctiletému chlapci v rudých,
s mamčinou pomocí otrhaných, pumpkách zatleskal asi tak dvacet, třicetkrát víc
než takovým tata bojs. nechci těm mladíkům (ne tb, těm menším) nijak upírat talent,
ale jediné, co z nich může vyrůst, jsou další kabáti. což je hnus.
nevím, jak sterilně nakonec hrdinka působil na obrazovce, ale ještě před přímým
přenosem ukázal v ostravě přinejmenším chvályhodnou snahu to stádo dole na ploše
nějak rozproudit. jak říkal pan šiška, lidi v praze už jsou hudbou a věčnými cenami
zmlsaní. a jak se zase jednou ukázalo, tady se pro změnu nenecháme jen tak něčím
(když z toho zrovna nekape pivo, nemá to flanelku a okopané martensky nebo to neprošlo
superstar) uchlácholit.
co oči (už asi) viděly:
tak dlouho se uvažovalo, kdo by mohl čtrnácté anděly uvádět (aby to zase neskončilo v...),
až se vydumala strategie chaotické kolonády. jedenáct hlavních kategorií uvedlo
jedenáct lidí nějak se dotýkajících hudby, převzalo jedenáct lidí hodně se dotýkajících
hudby a předalo jedenáct marketingových igráčků rozhodně nějak se dotýkajících penízků.
každý kdo šel kolem, si něco předal. docela jako při běžecké štafetě, jenom ten kolík
byl trošku těžší a víc se lesknul. asi to ale bylo nutné. vždyť jenom kolik stál
andělský vlak?
po zbytečné písničce loňského kabaretiéra mira žbirky a jeho potomka davídka aka
bubeníka té asi kapely vyhlásil hejtman evžen tošenovský první kategorii, objev roku.
tady se mi líbí, jak jsou ty akademické hlavičky chytré a vždycky se to nějak vykoumá
tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. trendovním nihilistům se udělila soška
za dance a objevená aneta hezoučky (jak ona to umí) poděkovala s tím, že doufá, že
do budoucna nezklame. o tom nepochybuju. ovšem pochybuju, že se jí v době, kdy se
na nás valí jedná superstáří rvanice za druhou, nějakého budoucna dostane. sejde
z rádií, sejde z mysli.
zajímavým hudebním zážitkem byl zpočátku pekelně nazvučený (jak by strictly řekl
"jako v roxy" - pozn. autora) duet letos bezcenné anny k. a richarda krajča.
to a to, že byl střih (neplést se střikem) postpubertálních scének on my head nominovaný
na klip roku byla nakonec možná vůbec největší škoda večera. o kousek vedle tebe
je totiž asi tak jediná písnička anny k, u které jsem ochotna na hifině zmáčknout repeat.
na historicky prvním předávání dvd roku nebylo zvláštního vlastně skoro nic. snad
jenom trpké procitnutí ve chvíli, kdy při vyhlášení nominované zatleskaly sotva dvě
stovky lidí. a to ještě stydlivě. no co, hlavně, že to nechňapli ti kabáti.
jak se stýkají dva světy, starý a nový, docela šikovně reflektovalo vystoupení hany
hegerové (babičky i maminky měly radost), vystřídané tentokrát už mainstreamovou
kategorií dance&hiphop. vida, jak české ceny drží prstík na tepně trendu. jejím
grantem navíc opět byla "božská jana" (kománková), o které se toho jenom za poslední
dobu namluvilo (rozuměj nablogovalo) tolik, že i ona sama do toho mainstreamu trošku
patří. stejně jako u eost, zase nikdo netleskal. na to už jsem ale byla připravená.
spravedlnost, s jakou si domácí kryštof odnesli sošku za popové album docela legračně
umocnilo i následující akusticko-mimoňské vystoupení chinaski. vždyť to nebylo ani
smutné, to bylo normálně k pláči. obludnost obskurní televizní hitovky vypelichané
dogy trumfl snad pouze (ehm řekněme velmi lokální) projev věry špinarové. jo jo,
motorkáři to se mnou mají těžké.
trochu přeskočím. co se týče zpěvačky a zpěváka roku, tak první vítězství anety a osmé
dana bárty nepřekvapilo asi nikoho. jeho snowborďácká odrhovačka on my head navíc
vyloudila sošku i za písničku roku.
skupinu z hanspaulky jsem si logicky nechala na konec. tohle je můj článek a tak
si to můžu dovolit. s letošními výsledky andělů jsem byla spokojena asi nejvíc za
jejich historii a nebylo to jenom proto, že landa a kabáti odešli s prázdnou. ruku
na srdce, takový svět, ve kterém tata bojs promění 4 z pěti nominací (a nestanou
se tak z největšího favorita největším looserem, jak říkal mardoša), takový svět
jsem si vždycky přála. tata bojs se po sedmnácti letech plných neuvěřitelných nápadů,
božských desek opentlených hudebními experimenty a hračičkově nezměrnou fantazií,
konečně dostali do postavení, kdy je (právem) ocení za všechno, co udělají. tedy
za všechno báječné, co tady nemá a asi ani mít nebude, obdoby. vlastně bych se víc
radovala, leda kdybych si tu sošku odnesla sama.
co oči (ještě trochu) viděly:
ale vidět neměly a nemusely. nevím, jak v minulosti, ale letos se šiškovi povedla
docela slušivá promotérská kachna se speciálním hostem ze zahraničí. to, že celý
podivný večer ukončila jakási (šmankote snad) recesivní kapela, bych nepovažovala
za až tak zvláštní. spíš mě trochu děsí, že to nikomu nepřijde divné! vlastně mě
docela děsí, že to nikoho neděsí. protože mě ta parta pošuků teda vyděsila.
co oči (už zase) neviděly:
a ani nemohly. jenom mě tak cestou domů napadlo, že se docela divím, že letošní
grantové nevykoumali i kategorii, do které by narvali sunshine. nejprodávanější
ksicht roku, trend sezóny, nebo docela normálně nejúspěšnější kapela v zahraničí?
každopádně, už teď je jasné, že nihilisti jsou novými sunshine tohohle roku. sakra,
teď to zní jako ty novoroční prognózy (překladatelsky vyhledávaného) nme
a q o tom, kdo letos bude kým.
a co oči (v prázdné hale nebo telce) viděly:
no. hnus sice je, že v ostravě žereme hlavně pivní kapely. občas se ale najdou i takové,
jako divokej bill, které si tu pozornost zaslouží. pak je ale ještě větší hnus, když
ani na ně nezůstane (a bylo to v ceně, takže definitivně nechápu) dost lidí. se asi
ráno vstávalo na šichtu...
ludva foto: dudyn
související články:: |