ov-kluby
domů  |  rozšířené hledání  |  fotky  |  reporty  |  muzika v mp3  |  o nás  

  ov-kluby.net

q.hledat::    
město 
 
reklama 
 ovéčka na facebooku
klub 

dnešní akce všude ::
dnešní akce ve městě ::
rozšířené hledání ::
 
[áčko]
[akord]
[atlantik]
[barrák]
[brickhouse]
[centrum pant]
[dock]
[eldorádo]
[fabric]
[fiducia]
[garage]
[gospoda]
[heligonka]
[hlubina]
[hudební bazar]
[chlív]
[jeden tag - galerie nibiru]
[jungle]
[klid]
[komorní klub]
[lighthouse]
[marley]
[parník]
[provoz u řeky]
[rock hill]
[sky]
[stará aréna]
[venuše]
[vrtule]
 
nekluby ::

 
report 

report:: colours of ostrava 2006 (2 v 1)

colours of ostrava 2006
[ostrava]
20.-23.07.2006
dva reporty v jednom, aneb pohled dvou návštěvníků letošního festivalu colours of ostrava...
vloženo: 03.08.2006
 
colours of ostrava 2006 podle vesny::

pátek
cesta vlakem na festival pro mě byla těžká. zuřivě jsem sepisovala pro a proti a snažila se zodpovědně rozlousknout, čemu dát z programu přednost. nakonec jsem to vzdala. nemělo smysl trápit se. zahodila jsem svůj původní rozpis, protože image je na nic, a následovala instinkt.

a jsem ráda, že první, co jsem viděla, byli southpaw. elektro-pop na kterém se dá snadno tanečně ulítávat byl na rozehřátí jako dělaný. kdysi jsem sice nesnášela davy polosvlečených řvoucích fanynek, které omdlí, pokud si to gregory finn bude přát, ale to k té slávě asi patří. když pominu tohle, boys made noise až si nakonec vysloužili věnování jedné z písní the frames - uhranuli uhrančivému glenu hansardovi a dostali nálepku "really cool". hezký, že? the frames těch písní ale rozdali ten večer víc. vlastně se úplně rozdali. a dali nám toho hrozně moc. vždycky jsem chtěla jet na koncert u2, coldplay, oasis nebo tak někoho. nebylo důležité na koho přesně, ale pro co. pro ty jímavé něžné melodie kytarovky. pro to, co dokáže zdánlivě jednoduchá písnička. pro the framesten okamžik, kdy přestane existovat všechno kolem, a vy se prostě necháte unést. the frames mi tenhle sen splnili. bezostyšně jsem se rozplakala. bylo to totiž tak nádherné a tak nabité energií, že nešlo jen přihlížet. nebo možná ano, ale nesměli byste být vnímaví, nesměli byste být ani krapet romantici a nebo byste se vůbec nesměli podívat na glena. může projíždět svět křížem krážem a kam přijede, jsou jeho sólo koncerty okamžitě vyprodané. nepotřebuje k tomu ani ty housle, ani ty skvělé hudebníky okolo. je fantastický...

ani mě nenapadlo odejít v půlce na souběžně hrající mig 21. všichni jsou blázni, jen oni letadlo a mám je ráda, ale viděla jsem je už mockrát. vždycky je to poučné, to ano: naučí vás postavit váš 1. skejt, dovíte se leccos o tom, jak to chodí v kapele, v úlu, v hotelech, na dece, když sněží, na poli nebo na moři... navíc vám připomenou, že snadné je žít, a tančit na ně a odhazovat veškerý stud je taky snadné. ale nelituju. jen mi vrtá hlavou, co vymysleli, že prý byli ještě lepší než minule...

taky mi vrtalo hlavou, co pořád mají všichni na těch bratrech orffech, takže jsem se aspoň na kousek musela zajít podívat. dobře, uznávám, že vytváří velice neotřelou a zajímavou poetiku a jejich rozhoupaný dlouhotónový styl má něco do sebe, ale hlas ani vzhled toho stvoření za mikrofonem mi nesedí, a asi mě ještě budou muset přesvědčovat. proč jsou z nich všichni tak nesoudně paf, mi zůstává záhadou.

upalovala jsem zpátky na hlavní scénu. o delirious? jako o překvapení bych tak jistě jako paní holušová nemluvila, protože hudebně nepřinášejí žádnou revoluci, ale na jejich interpretaci "world service" jsem byla zvědavá. a tady na rozdíl od orffů nakonec souhlasím se všemi nadšenými kritiky a hudebními recenzenty na britských ostrovech. kvalitní muzika s nevšedními hodnotami. síla delirious? tkví podobně jako u framesů někde mezi nebem a zemí.

zato síla -123min. vychází přímo z pódia. mysleli jste si, že už neukážou nic nového nebo že vás po 154. nemůžou bavit? tak teď se ví, že jste se šeredně pletli. minuty nedokážou jen jedno: nudit. už to skotačivé tempo, v kterém svůj set v tentu jeli, bylo neodolatelné. pochopitelně i díky takovým hitovkám jako hey, son, home?, nebo super--123min.suckers unite, break time, apod. kdo je orientován k východu, radujte se - bína totiž ukázal, že ještě zdaleka nevydal poslední orientální popěvěk, a kdo miluje jejich fintičky, raduje se taky. mají jich totiž pořád ještě dost v zásobě. vrcholně nejlepší byl spontánní jam, který vznikal za benova vyměňování prasklého vrchního éčko (jak uvedl, maloobchodní cena 36kč). kdybyste to nevěděli, i výměna struny a ladění může být hudebně velice dobře uplatnitelné :)

a v tentu jsem zůstala i na další koncert. viděla jsem moimirovu lesklou hlavičku a černé košile s kravatkami a neodhodlala jsem se odejít. vzpomněla jsem si na svůj poslední zážitek s nihilisty a vzdala jsem se sunshine. neříkám, že to bylo lehké, ale rychle se to vstřebalo. styl electroclash zase ukázal svou mocnou tvář a všem skeptikům svou životaschopnost. tahle muzika s psychoidními prvky se vám nemusí líbit, ale hýbat se na ni budete. a čím déle na ni budete přistupovat, tím víc vám bude jasné, proč o ni moimir, sonja a hank mluví jako o veselé - klidně ji totiž můžete brát jako dobrý vtip.

a bylo už sobota ráno, když se finišovalo - taneční smrští multikulturní formace oojami. no comment.

sobota
v sobotu jsem byla natěšená především na salifa keitu a ecstasy of st. theresa. když už jsem nemohla stihnout zagar ani khoibu, byla jsem přesvědčená o budoucí satisfakci. nicméně ta se nekonala. upřímně: salif keita byl sice vynikající, ale víc než na colorech jsem si užila doma jeho album v křesílku. a eost? kateřina winterová se s klukama na pódiu přemáhala a my pod stagí taky. novým skladbám chyběl výraz, starým to, co na nich máme rádi. jednolitost a arytmičnost se slívala v bezpohlavní metamorfózu. bylo to smutně únavné.

ale bylo by mi ještě hůř, odejít domů takhle zklamaná. potřebovala jsem něco, co mě z té apatie vytrhne. mc karolina a funset - v manuálu stálo "hvězda izraelského groove". má nejlepší volba. to totiž není hvězda jenom nějakého izraelského groovu. hudba neuznává hranice a i její styl se razí napříč národy. hlas má úplně jako legendární shirley bassey, snad jen o něco sametovější, a šarm prozařující noc. nejsem dost fundovaná na to, abych rozeznala, jaký typ beatů pouštěla. a jméno čarovného nástroje se zvukem francouzských harmonik zůstalo utajené, stejně jako hostující beatboxer a raper. ale to, jak vrstvila své vokály, a to, že je stejně dobrá zpěvačka a skladatelka jako dj a mc, to mi k jejímu titulování na "překvapení colours" stačí.

a taky jsem stihla i kousek dusilenky, která je čím dál tím lepší - ale i umělečtější. už je to drahnou dobu, co lenka není jen lenka dusilovápřecitlivělou, vzpurnou a zamindrákovanou holčičkou s přílišným talentem a malým prostorem pro seberealizaci. napadlo mě ale, jestli mají to současné toužené spolusouznění v kapele pod kontrolou. staré kusy jako princezna časem neotupěly a skladby z mezisvěta jsou výborné, ale např. jazzem načuchlá expresionistická piánová etuda beatky s lenkou, ač kvalitní, byla nesrozumitelná a možná nebyla festivalovému publiku zapotřebí. na druhou stranu, nikdo neřekl, že to bude jednoduché.

jednoduché bylo ale rozhodování "postel/resin dogs". kdokoli, kdo se pokoušel odejít z areálu hradu kolem hlavní scény, musel resignovat. když totiž organizátoři napsali "výbušný mix hip-hopu, dance, break music, funku (a bůhví čeho ještě) á la extravaganza" uhodili hřebíček na hlavičku. resin dogs byli vážně bombastičtí a my bychom tam pro ně vypustili duši.

neděle
vyrazili jsme v poledne, se záměrem dát šanci české formaci fru fru. ale protože zábavní nebyli ani za mák (obyčejné texty ladili s obyčejným podkladem), namířili jsme si to na hlavní scénu, kde už řádili šibalové z wohnout. no co byste řekli - dali sejkonopí, vrátnej, gramofón a byli jsme jejich :)

za to španělští caňaman to s námi nezvládli a po druhém reggéčku, které znělo jako stovky jiných, jsme to vzdali. chtělo to stephana micuse. možná jsem vůči němu byla zpočátku nedůvěřivá, ale jeho komorní skromné cinkání rezonovalo tichem a působilo blahodárněji, než cokoli, co by mi mohl nabídnout svět vně katedrály božského spasitele.

spokojená po meditaci jsem shlédla vítězné yellow sisters - vzpomenete si na kapelu 4tet, že ano? stavebně rozlišní muži v černých hábitech a s velkými klobouky, kteří si pohráli s ústředními slavnými melodiemi z filmů lví král nebo adamsonova rodina. kapela korna a spol. by byla bývala zůstala v pozadí, ale takový leader, štestí půl... čtyři nádherné dívky se na pódiu vyjímají víc než čtyři zkušení kmeti a docela snadno okouzlili porotu colours talent 2006. čím? čistě vokální půvabnou tvorbou oscilující mezi world music a jazzem, která je v tunajší krajině vzácností.

výborní pak byli i mariem hassan, ona záhadná saharská janis joplin, i charismatický americký kytarista a zpěvák david eugen edwards s vizáží drsnýho chlápka z prérie, kterému zůstala kytara, klobouk za pár dolarů a svoboda slova.

monkey business pojďme ale k vrcholům: monkey business a robert plant. dvě nejtriumfálnější, nejlepší a nejvíce strhující vystoupení tohoto dne.

nikdy nezapomenu, jak matěj ruppert pěl italské árie jako pravý tenor (vážně!), ani jak stepuje, nebo jak v kamizolce lašsky laškuje a představuje svou kapelu "moravští brabci". nezapomenu, jak mezi hity typu solidarnosć, kiss me on my ego, intercooler, monkey town nebo my friends zakomponovali nefalšovaný klavírní valčík a doposud neznámou večerníčkovou pohádkovou zpívanku jako vystřiženou z broučků. navíc dali i jednu z lesa a zahrádky, o prcání - pumpující slim jim. nejenže jsme se cítili lépe než jan hus, cítíli jsme se božsky...

barvy 2006 časem vyblednou a zapomínat je lidské. někteří ale zůstanou nezapomenutí: třeba jako bregovič, geldof, dobet gnahore, clinton, nebo mariza. ani robert plant, the frames, monkey bussiness, mc karolina nebo gogol bordello nevyblednou nikdy...

vesna


colours of ostrava 2006 podle trembiho::

colours of ostrava 2006 je již minulostí. kdo byl - ví, kdo nebyl - prohloupil. loňský ročník jsem prošvihnul, o to více jsem se těšil na letošní. a musím konstatovat, že mé očekáváni bylo opět naplněno a zcela převálcováno skutečností. zkusím napsat několik postřehů a zážitků z něco málo vystoupení, která jsem navštívil...

jeden ze zlatých hřebů a best koncertů, čtvrteční vystoupení finských värttinä, jsem k sažaleniju neviděl, takže se rozepíšu o dnech ostatních:

pátek
hlavním vchodem na černou louku, cestou kolem barev stage - slyším michaela jacksona! říkám si, žeby utajovaná hvězda festivalu? kdeže, to jen gipsy přidával a perfektně parodoval tuto popstar. ženu se na colours music stage na můj dnešní vysněný tip, dvakrát červeně zatržený v playlistu. the frames - mám je rád, glenova nová deska s markétou irglovou vydržela dlouho v mém discmanu, ale naživo jsem je ještě neviděl. nyní přemýšlím, zda tak vysoká laťka hned z úvodu festivalu byla prospěšná, ale coby... tito irové, především ale samotný glen hansard, bavili nejen publikum, ale vlastně taky hodně sami sebe. výhoda byla, že glen pobývá hojně v česku, takže časté slovní průpovídky v našem rodném jazyce, byly příjemné a mnohdy humorné ("fucking vedro" apod.) deliriouszaregistroval jsem dost skladeb z poslední desky burn the maps, celý koncert ukončili úvodní skladbou revelate z věhlasného a vynikajícího alba fitzcarraldo. hudba se prolínala mezi melancholií a divokostí, prostě čiré nadšení a bezprostřednost. nádhera!

zůstal jsem na hlavní stage. následující kapelu neznám, nicméně jsem na ni měl hodně kladných referencí a doporučení. a vyplnily se. britští delirious? byli pro mne zážitek. myslel jsem si, že půjde o nějaký podřadný pop-rock, ale opak byl pravdou. zpěvák martin smith si postupně publikum omotal kolem prstu a předvedl výtečnou show jak hlasovou, tak vizuální. některé skladby přesahovaly rádiové čtyřminutové časy a u takového stylu hudby překvapily svou propracovaností a příjemně táhnoucím se tempem. jako výborný nápad považuji promítání videí, které během produkce běžely na dvou velkoplošných obrazovkách vedle scény. na tom by nebylo nic neobvyklého, kdyby do nich nebyly zakomponovány texty písní. ale nic ve stylu karaoke se skákající kuličkou! pravé umění. texty jako titulky v novinách, na billboardu, na zastávce, na obchodě...

po koncertě jsme si mohli vychutnat krásný ohňostroj nad red bull stage, ale já už pádil do tent stage, kde hráli -123min. kapela sice známá, mnohokrát jsem ji naživo viděl, ale vždy se na ně těším a rád je shlédnu. vystoupení na coloursech nebylo výjimkou. až na to hrozné vedro. dle frontmana bíny bylo na pódiu pod reflektory snad 70 stupňů :) co napsat - vystoupení plné improvizace, vše skvěle až dokonale zahráno, bezchybný koncert. co taky od těchto kvalitních muzikantů čekat :) shoobadooba... tímto ale pro mne pátek předčasně skončil.

sobota
už nejsem nejmladší, nějaké povinnosti tu jsou taky, takže sobotu jsem pojal střídmě. začal jsem shlédnutím kopřivnické kapely nierika, které jsem ale v tom vedru (toto slovo bude zmiňováno a skloňováno zřejmě ještě několikrát - pozn. autora) sledoval spíše z povzdálí. ať už má kdokoli na nové album poison on your spoon jakýkoli názor, mi se prostě líbí. koncert byl taktéž příjemný a jako závěrečnou třešničku na dortě slyšet schwartzblack - no co víc si přát!

seběhnutí na černou louku každý určitě absolvoval za festival n-krát, já jej využil nyní, abych shlédl francouze sergent pépere. ansábl hudebníků a hlavně hudebních nástrojů i pohled na ně ve mě evokoval ihned slovo balkán. samotná muzika byla směsí cikánské, možná jazzové hudby s kapkou šansonu, celé to působilo jako jeden velký cirkus - a lidi to bavilo a mne vlastně taky.

zpět nahoru. vedro se dalo přežít v pivních stanech, tam jsem během vystoupení anety langerové pobyl. do tentu na amíky 27 jsem se neodvážil. ještě k anetě - při focení pár fotek jsem si "to" i chvíli poslechl a jelikož neposlouchám rádia a rádoby hudební televizní pořady, nejsem obehráním nijak ovlivněn a musím konstatovat, že se mi to i líbilo.

další věcí, kterou jsem v sobotu viděl byli gogol bordello. opět jsem nevěděl, do čeho lezu a opět jsem byl nadšen. něco neskutečného, silného, energického, od začátku do konce gogol bordelloplné nasazení. ne že by ostatní kapely hrály bez nasazení, ale tady to bylo opravdu něco jiného. nutilo vás to skákat, zběsile mávat končetinama - vše se na vás přenášelo z pódia, kde tyto věci ještě v 5x větší míře dělal frontman eugen hütz. opravdu šílenost, neskutečná parádní šílenost.

chtělo to zklidnění, dokonalé zklidnění. to jsem nalezl na barvách, kde měla krásný koncert lenka dusilová. vím, že existuje, nicméně jsem ji nikdy neposlouchal, nikdy živě neviděl (snad jen s pusou na šlahounech kdysi dávno). dostal jsem se k ní náhodou, přes její poslední desku mezi světy. ta mne velmi oslovila a byl jsem rád, že jsem si k ní tímto našel cestu. koncert měl výtečný zvuk a podbarvoval jej nádherný světelný park. důležitou a určitě nezastupitelnou roli (nejen na tomto koncertě) představoval martin ledvina, který si i zazpíval a kytarou lenku podpořil.

nastoupila noc, nastoupil chlad, melancholie a rozjímání. ideální sestava pro ecstasy of st. theresa. hlavní scéna byla v podstatě celou dobu představení zakryta do temné tmy, sem tam pronikl paprsek tlumeného světla na jana p. muchowa či katku winterovou. originální elektronika nenapodobitelného stylu zněla do tmy a ideálně dokreslovala popůlnoční atmosféru. zasnil se kde kdo...

nohy bolí, tělo bolí... pivní stan. ač bylo u protinožců plus nějakých deset hodin, nefalšovaní australani resin dogs rozjeli neskutečné poslední vystoupení na hlavní colours musicstage. a to ve velkém stylu. hip hopu neholduji, nicméně ta energie se spoustou samplů, funku a já nevím ještě čeho rozvířila atmosféru na více než provozní teplotu. sympatické...

neděle
horko. priessnitz. mám je rád. znám je a poslouchám již od první desky. pro mnohé "tuctový" koncert, pro mne příjemný zážitek a opět něco navíc. kapela chytře všechny nalákala svými nepřekonatelnými sny, následovaly kupodivu retrospektivně starší a známé věci jako jaro, havran, děláže apod. těšil jsem se na koncertní provedení věcí z nové desky, dočkal jsem se tří: střepy, stereo a larisa. jako závěrečný přídavek dotkni se mě. prvně jsem viděl v akci nového bubeníka zdeňka jurčíka (takový mlaďoch - pozn. mé ženy) a klávesáka namísto druhé kytary. jinak jaromír švejdík dokazuje, že i v letech to člověku zpívá a dokáže být svůj. mimochodem má u mě body plus, za své tričko k turné pixies 2005! mohu se jen podepsat pod příspěvek z z jejich webu: "léčebný účinek priessnitz v barevné slunné ostravě byl naprosto jednoznačný..."

na hlavní scéně následovala klasika skoro každoročních coloursů, a to kapela monkey business. za černou zataženou oponou se parta připravovala a obecenstvo se zatím nahromadilo na ploše ve více než velkém množství. roman holý a spol. rozjeli klasickou velkolepou funky show, oblečeni v červených oblečcích, matthew ruppert vyváděl jak divý, vtipkoval, šplhal po lešení, kapelu robert plantpředstavil jako moravští brabci a děkoval, že můžou hrát v opavě :) střihl si i taneček s tonyou graves, zazpíval árii opery a ani nějaká ta lidovka nechyběla. prostě pohoda a odvaz. hudba šlapala, jako přídavek my friends a na závěr sexy dancerovské slim jim.

neděli už jsem si pak nechal jen pro onoho pána. robert plant & strange sensation nastoupili před přeplněné hlediště skoro přesně ve 21.00. obecenstvu výrazně stoupl průměrný věk, vždyť pro mnohé to byl určitě koncert splněných přání. zaslechli jsme logicky spoustu věcí z plantovy sólové tvorby, docela byla zastoupena poslední deska mighty rearranger. každý jistěže čekal na led zeppelin. a opravdu - slyšet ty nesmrtelné songy naživo a vidět pár metrů před sebou skoro šedesátiletou nevyčpělou legendu, kterak rozdává energii každým svým gestem a tónem, vylouděným z úst, byl opravdu zázrak. taková black dog zpívaná všemi kolem, nebo krásná going to california, kterou se začínajícími tóny kytary poznal snad každý, to bylo opravdu něco. a to ještě nebyl závěr, kdy plynulý přechod na whole lotta love s jejím nesmrtelným rifem a gradující atmosférou, uchvátil naprosto každého. zážitek, na který se nezapomíná, vyvrcholení v pravém slova smyslu. díky!

co říci na závěr: ač jsem toho letos nenavštívil mnoho, na čem jsem byl, to se mi líbilo - a za ty peníze! paradox je, že pro mne coloursy začaly a skončily vrcholnými chvilkami. bez předsudků označím letošní ročník za nejlepší, co kdy byl. snad ještě pár postřehů: sliby organizátorů o pěkném počasí se vyplnily až až - příště prosím, alespoň o nějaký ten stupeň méně :) na to, kolik letos navštívilo festival lidí, jsem za celou dobu nikde nepotkal žádné výrazně opilé jedince a nezaregistroval jsem větší nepořádek, či povalující se odpadky. co se týče vnášení lahví do areálu, to byla neduha, se kterou se ale asi nedá nic dělat. zaslechl jsem názor na absenci kofoly, to jde ale mimo mne. synátor vyzkoušel i dětský koutek, takže díky za něj! překvapilo mě dodržování časů začátků vystoupení (alespoň na hlavních scénách) - to se jen tak nevidí. pro příště snad jen omezit rušivé vjemy z okolních scén, hlavně v přestávkách.

nuže, colours 2006 je mrtvé, ať žije colours 2007!

trembi (with a little help from my wife)
foto: trembi, dudu

 verze pro tisk

související články::


 
informační kanály 


 
podpora 

 
pspad free text editorknihy.abz.cz
fantasyobchod.cznokturno - krysův web

:: domů :: rozšířené hledání :: fotky :: reporty :: muzika v mp3 :: o nás ::
 
 © 2002 ov-kluby.net

  design by lucinka & strejda